Gottland očima Poláků

V souvislosti s prezidentskou volbou často padala otázka, který z kandidátů by naši zemi lépe reprezentoval v zahraničí. Zamysleme se však spíše nad tím, jak Česko skutečně v zahraničí reprezentováno je. Představím pokus o dílčí odpověď, jmenovitě pohled od našich severních sousedů. Rigorózními sociologickými daty sice nedisponuji, ale jelikož v Polsku už přes tři roky žiji, různá moje podezření ohledně daného tématu jsou, myslím, docela důvodná...

Předsudky a stereotypy

S různými paušalizujícími pohledy na Čechy jsem se setkal spíše u střední a starší generace Poláků, výrazně méně pak u svých vrstevníků, zvláště u těch, kteří rádi cestují a poznávají jiné kultury. Nicméně – zjednodušeně řečeno (vím, je to téma na samostatný blogpost, a možná se k němu ještě někdy vrátím) – představa o typickém Čechovi vypadá následovně: „Pepiczek“ zbožňující svoje „piweczko“ a „knedliczki“, zbabělý a cynický „Szwejk“ zcela pozbaven národní hrdosti a podbízející se Němcům, ateista ignorující hodnoty křesťanské civilizace (byť, paradoxně, křesťanství dorazilo do Polska z Čech). Zdůrazňuji ovšem, že takovýto obraz je na ústupu. Lví podíl na tom má skvělá reportážní knížka Mariusze Szczygieła „Gottland“, která mnohé předsudky a stereotypy odbourává a která se po zásluze stala bestsellerem nejen v Polsku, ale nedávno i u nás. Pro Szczygieła je „Gottland“ jakýmsi synonymem Česka, což stojí za úvahu. Doporučuji k přečtení!

Karel Gott, božská Helena a Krteček

Nejde však jen o předsudky, ale též o symboly. Každý národ má své posvátné hrdiny, kulturní ikony i takřka mýtické postavy. Které z těch českých pronikly do Polska? Nakolik vím, Česko je v myslích Poláků asi nejčastěji spojováno s některými hvězdami showbusinessu, mezi nimiž dominují již evokovaný Karel Gott (dnes již spíše legendární idol než člověk z masa a kostí: ostatně fakt, že v Gottlandu v Jevanech si lze prohlédnou umělcovu voskovou figurínu, je příznačný, neřku-li přízračný...) a Helena Vondráčková (účinkuje tu v Polsku například v reklamě na nanuky, nedávno se zúčastnila nějaké polské televizní taneční show a určitě toho stíhá ještě mnohem víc, akorát že já tyto věci aktivně nesleduji). Existuje ovšem i značné procento Poláků, kterým se v souvislosti s naší zemí jako první vybaví Krteček, čili „Krecik“.

Czeski film

Výraz „czeski film“ není třeba překládat z polštiny vždy doslovně: v jistém kontextu totiž v polštině funguje jako idiom a znamená totéž co v češtině „španělská vesnice“. Kořeny tohoto jevu prý tkví v české filmové vlně 60. let, kdy Polákům připadaly české filmy poněkud nesrozumitelné (a to i po překladu do polštiny). V každém případě lze tvrdit, že dnes mají Poláci českou kinematografii velmi rádi. Premiéry českých filmů jsou tady v Polsku vždy s napětím očekávány a recenze bývají pozitivní (naposledy tu světlo světa spatřily Svěrákovy „Butelki zwrotne“). Mimoto k varšavské edici deníku „Polska“ vždy v pátek dostanete DVD s nějakým „kultovním“ (jak tvrdí onen deník) českým filmem – dnes jsem tímto způsobem získal „Želary“. Potěšitelné je i to, že pro Poláky není „španělskou vesnicí“ ani česká literatura. Veliký zájem je zejména o Hrabala, a mám dokonce kamarádku, která se začala učit česky především proto, aby mohla číst Hrabalova díla v originále. Myslím si, že Poláci oceňují na české kinematografii a literatuře hlavně lehce ironický smysl pro humor a jistou nepatetičnost. A troufám si tvrdit, že tyto dvě vlastnosti nám Čechům Poláci trošku závidí.

No a samozřejmě Havel

A co čeští politici? Známý je hlavně Havel, jehož knížka „Tylko krótko, proszę“ („Prosím stručně“) měla a má v Polsku celkem pozitivní ohlas. Loni v září ovšem Havel vyvolal v Polsku doslova senzaci, když před mimořádnými polskými volbami prohlásil, že by na ně měli být přizváni zahraniční pozorovatelé. Polští politici byli tehdy před těmi volbami dost nervózní a prakticky všichni zareagovali neuvěřitelně ostře, upřímně řečeno až hystericky, jako by Havel neměl právo vyjádřit svůj názor (ironií dějin je, že pozorovatelé byli poté k volbám přizváni i tak). Jednou z mála veřejně činných osob, které se tehdy Havla odvážně zastaly, byl jeho přítel z disentu a šéfredaktor jednoho z hlavních polských deníků „Gazeta Wyborcza“ Adam Michnik.

Klaus? Neznám

Je mi líto, ale kdo si myslí, že nedávný cirkus na Pražském hradě byl našimi severními sousedy s napětím sledován, ten se hluboce, ale opravdu hluboce mýlí. Testoval jsem si to u svých polských přátel a mohu zodpovědně prohlásit, že v Polsku spousta lidí Klause pořádně nezná, neví, jak vypadá, a netuší, jaké má názory. Po Klausově znovuzvolení sice již zmíněná Gazeta Wyborcza otiskla krátký text Luboše Palaty, který byl vůči Klausovi dost kritický (zlí jazykové v Čechách by k tomu jistě podotkli, že tento polský deník představuje „pravdoláskovou“ opci, že?), ale to byl v Polsku též asi tak jediný pokus o analýzu české prezidentské volby, alespoň pokud jde o nejdůležitější média. K tomu jen malou poznámku: průměrný Polák patrně neví, jak vypadá Klaus... a zdalipak průměrný Čech ví, jak vypadá prezident Rakouska?

Báječné týdny s Jožinem

Na začátku letošního roku do Polska nenadále vtrhl „Józek z bagien“, čili Jožin z bažin. Ivan Mládek a Ivo Pešák se prakticky přes noc stali novými idoly Poláků. O tomto fenoménu informují i česká média, takže mohu jen potvrdit, že to, co píší, zdaleka není přehnané, naopak. Počet shlédnutí klipu s Jožinem na YouTube dosahuje řádu několika milionů, Poláci si melodii „Jožina“ pobrukují nejen na ulici, ale třeba i v bazénu (mohu dosvědčit) a kdo chce být „in“, musí si na mobil stáhnout vyzvánění s touto písničkou (mojí image nezávislého intelektuála to asi moc neprospěje, ale přiznám se, že jsem neodolal ani já). Koncertní turné Banjo Bandu, které právě v těchto dnech v Polsku probíhá (zítra bude Jožin „live“ tady ve Varšavě), je zde ostře sledováno. Hle, vítězné tažení Čechů! Ruku na srdce: komu z nás takovýto triumf nedělá radost? Abych se tedy vrátil k otázce z úvodu tohoto článku: kdo dnes nejlépe reprezentuje Česko v zahraničí? Pokud jde o Polsko, odpověď je zcela jednoznačná: je to Jožin.