Jak jsem si posledně ověřil na tomto svém blogu, ono ošemetné slovíčko „multikulturalismus“ působí na některé místní čtenáře podobně jako rudý hadr na stádečko býků. Zanechme však pošetilých sporů: vzhledem k tomu, že mě právě díky multikulturalismu letos navštívil Ježíšek hned dvakrát, dovolil bych si (jakožto umírněně pravicový a lehce konzervativní tvor) považovat onu hrůznou levičáckou ideologii přece jen za užitečnou...
Nazar, můj kolega z Polské akademie věd, je Ukrajinec a řeckokatolík. Jelikož jsem se v poslední době s ním a s jeho ženou Irou docela spřátelil, rád jsem se nechal pozvat k nim domů do Lvova, abych spolu s nimi oslavil Vánoce dle východního ritu, čili v souladu s juliánským kalendářem. Užasl jsem nad touto přítomností multikulturalismu v samém lůně katolicismu, vyměnil si pár zlotých na hřivny a vydal se, v doprovodu svého polského kamaráda Roberta, na dalekou, až za schengenskou hranici vedoucí cestu. Na cestu do města, které je (podobně jako třeba Vilnius) opravdovou křižovatkou kultur, bránou spojující západní a východní Evropu a také například místem, kde sídlí „Česká beseda“, nejstarší to český krajanský spolek na světě.
Varšava, „Dworzec Zachodni“, pátek 4. ledna 2008, deset hodin večer. Mrzne až praští. Nastupujeme do autobusu a vyjíždíme. Mimochodem, autobusová linka do Lvova nemá uveden čas příjezdu, protože situace na hranici je vždy nevyzpytatelná. Tentokrát se vše odbylo bez větších problémů (až na to, že v autobuse nebylo zrovna přetopeno, jemně řečeno), takže do Lvova přijíždíme v devět hodin ráno tamního času.
Ubytujeme se u Nazara a vyrážíme na procházku do centra. Teplota se blíží k minus deseti. Naše kroky nejprve míří k řeckokatolickému chrámu sv. Ondřeje (jeho věž vidíme na snímku) při bývalém klášteře bernardinů (což je určitá odnož františkánů).
Upřímně řečeno, čekal jsem trochu více vánoční výzdoby na ulicích. Na velkoryse projektované aleji před budovou lvovské opery nicméně stojí veliký vánoční strom.
Rynek na starém městě, v pozadí věž pravoslavného kostela Nanebevzetí Panny Marie. Nechybí ani tramvaje české výroby.
Je čas trochu se ohřát. Navštěvujeme Nazarovu osmdesátiletou babičku, která nám docela dobrou polštinou (její maminka byla Polka) vypráví o svém bohatém životě. Pamatuje i hladomor z roku 1933, naplánovaný Stalinem, při němž na východní Ukrajině zahynulo až neuvěřitelných devět milionů osob.
Na Ukrajině je prakticky nemyslitelné, že byste někoho jen tak navštívili a nedali si alespoň malou svačinku... Jak vidno, ani u babičky nechybí „gorylka“, čili vodka.
A že je, pokud jde o vodku, z čeho vybírat, dokazuje tato fotka, pořízená v jednom maličkém obchůdku na okraji města.
Je neděle ráno, podle juliánského kalendáře Štědrý den. S Robertem vyrážím na římskokatolickou mši. Jako dopravní prostředek nám slouží „maršrutka“, jak tu říkají většinou žlutým minibusům různé velikosti a stáří. Linky maršrutek nemají zastávky, respektive všechny zastávky jsou „na znamení“. Jízdenky se v maršrutkách též nevedou: jedna jízda stojí hřivnu a 25 kopějek a peníze házíte většinou na kobereček vedle řidiče, jak tomu bylo i v našem případě.
Bohoslužba v katolické katedrále latinského obřadu, svátek Tří králů. Mši slouží lvovský arcibiskup, a to polsky. Polská a katolická identita zde – jakož samozřejmě i v Polsku – téměř splývají (mimochodem, podobně je tomu i v Bělorusku).
Z katedrály vycházíme na hlavní náměstí Rynek, kde právě začínají Vánoce (většinu lvovských křesťanů tvoří katolíci východního obřadu). Ještě včera byl betlém prázdný, dnes už v něm leží Ježíšek a od betléma vychází tradiční dětský vánoční průvod.
Zpět k českým kořenům: na Rynku své kolo parkuje dobrý voják Švejk...
... aby se poté uvelebil před Vídeňskou kavárnou.
Ve Lvově najdeme i restauraci „Praha“ s maketou Karlova mostu ve výkladní skříni.
Kontrolní otázka pro znalce dopravních předpisů: kudy dál?
I ve Lvově snadno narazíte na oblíbené matrjošky.
Na prostranství před bývalým klášterem bernardinů se připravuje vánoční jarmark.
Tak tahle fotka mi lehce připomíná pařížský Montmartre. V pozadí řeckokatolický kostel Proměnění Páně.
A takto vypadá monumentální ikonostas v jeho interiéru.
Ve Lvově se nachází též katedrální chrám arménské církve. Vánoční stromeček nechybí ani v něm.
Vrcholné baroko si podává ruce s graffity. (V pozadí řeckokatolický kostel Božího Těla při bývalém klášteře dominikánů.)
„Vaše sny se splní!“ ujišťuje krásná Julia, staronová paní premiérka.
Štědrej večer nastal. Ira u svých rodičů připravuje slavnostní tabuli...
... na níž můžeme obdivovat mimo jiné kapustovou a hřibovou polévku, ryby marinované, smažené, uzené i sušené, pirohy a jiné speciality ukrajinské kuchyně.
Zatímco Boží hod vánoční jsme strávili hlavně návštěvami známých a příbuzných Nazara a Iry, v úterý, poslední den našeho pobytu na Ukrajině, jsme vyrazili do nádherného lvovského skanzenu.
No, uznávám, že tohle není zrovna vánoční motiv...
Ve skanzenu dnes mají dostaveníčko různí koledníci.
Fotíme se s členy dětského dramatického souboru (zcela vlevo Robert, v podřepu Nazar třímající mikrofon Polského rádia, pro jehož ukrajinskou sekci pracuje).
K ukrajinskému vánočnímu koloritu patří pestrobarevné otáčející se hvězdy...
... z nichž některé dosahují úctyhodné velikosti.
Zatímco Nazar natáčí rozhovory pro Polské rádio, já s Irou a Robertem se noříme dál do skanzenu. Jinak než při kalíšku „gorylky“ jsme snad ani skončit nemohli... Na shledanou, Ukrajino, do pobáčennja!
