Co sám nerad, nečiň druhému...

pravil kantor žáku kdesi třepaje ho za pačesy. Mnozí si jistě na tento epigram Karla Havlíčka Borovského pamatujeme z čítanky české literatury. Mně se připomněl nyní, když jsem si pročítal včerejší projev papeže Benedikta XVI. před Valným shromážděním OSN. Co mají proboha společného – zeptáte se – antiklerikální rebel z Českomoravské vrchoviny a konzervativní hlava katolické církve? Inu, přesvědčení, že takzvané „zlaté pravidlo“, kterým se ohání kantor z našeho epigramu, je čímsi, co by bylo záhodno dodržovat.

Nebudu se zde (karmovražedně) pouštět do detailní analýzy zmíněného papežova projevu, nicméně rád bych podotknul následující: Charta OSN, v níž byla před 60 lety zformulována základní lidská práva jako univerzálně přijatá „ústava“ všech národů, dnes jistě neztratila nic ze své platnosti, nicméně její bezvýhradné dodržování v celosvětovém měřítku je bohužel spíše zbožným přáním než realitou. V naší západní civilizaci sice lidé na myšlenku lidských práv jakž takž slyší (ono „jakž takž“ zdůrazňuji: vzpomeňme jen na to, kolika nenarozeným dětem je v našem „vyspělém“ světě upíráno právo na život), ale jak jsou na tom s lidskými právy jiné civilizace, v nichž dominantní roli hraje étos různých nekřesťanských kultur a náboženství? V současném zglobalizovaném světě, kde se různé kultury a náboženství a s nimi spojená přesvědčení stále více prolínají, je tato otázka docela namístě. Existuje vůbec nějaké univerzálně sdílené etické minimum, které by nám na naší ať již modré či zelené planetě mohlo zaručit nekonfliktní soužití?

Existuje – naznačil včera v OSN papež – a je jím přesvědčení, že všichni lidé mají v podstatě stejný základní smysl pro to, co je dobré a co zlé, co je spravedlivé a co nespravedlivé. Důkazem toho je právě již zmíněné zlaté pravidlo, které nacházíme prakticky ve všech náboženstvích, etických systémech a ostatně i v lidových příslovích všude na světě. Jeho pozitivní formulace (která se samozřejmě v detailech v různých zeměpisných šířkách liší) zní: „čiň druhým to, co bys chtěl, aby druzí činili tobě“.

Je zajímavé, že některá náboženství – konkrétně hinduismus, judaismus a křesťanství – uvádějí toto zlaté pravidlo nejen jako jednu z mnoha etických norem, ale přímo jako shrnutí veškeré morálky či práva. Samozřejmě s tím, že Ježíš toto pravidlo doplní o přikázání vzájemné lásky. Zlaté pravidlo ale najdeme i u Buddhy či Konfucia, jakož i u zakladatele dnes tak ostře sledovaného islámu: Mohamed totiž prohlásil, že opravdovým muslimem může být pouze ten, kdo si přeje pro svého bratra to, co si přeje pro sebe (srov. hadís 13 podle sbírky An-Nawáwího). Takže i ten, kdo se domnívá, že náboženství spočívá ve vymývání mozků (a že se takových v naší marxismem nasycené české kotlině pár najde), by se měl zamyslet nad tím, zda je takové „vymytí mozku“ zlatým pravidlem opravdu čímsi opovrženíhodným.

Zlatému pravidlu byla v poslední době věnována veliká pozornost a z akademického světa na jeho adresu zaznívala i kritika. Zlaté pravidlo jistě není kouzelnou formulkou, která by automaticky vygenerovala ráj na zemi. Jinými slovy, zlaté pravidlo nepřináší kýžené výsledky úplně ve všech situacích a nemůže být aplikováno kýmkoli a zcela slepě (například takový masochista by se měl aplikování této maximy v její pozitivní formě raději vyvarovat...). Nic proti tomu, sám mám inteligentní kritiku rád, nicméně troufám si tvrdit, že v takových 99% případů prostě chování v souladu se zlatým pravidlem funguje dobře, nehledě na to, že dosud zřejmě nikdo (při vší úctě ke Kantovi) nepřišel s žádným lepším imperativem, s normou, která by byla tak prostá a tak univerzálně přijatelná pro kohokoli, kdo nepostrádá alespoň špetku zdravého rozumu. Já alespoň se ve svém životě snažím se touto jednoduchou poučkou řídit – i když často mi to nevychází a dopadám pak jak ten kantor z Havlíčkova epigramu...

K další četbě:

Papežův projev v OSN (český překlad)

Wikipedia (anglická verze) o zlatém pravidlu, s dalšími linky