Čelní muslimští vůdcové (konečně) přistupují na kompromisy

Křesťané a muslimové tvoří dohromady zhruba polovinu obyvatel této planety a jejich vztahy zdaleka nebyly ani nejsou bezkonfliktní. Proto je dobře, že před několika dny se hlavní představitelé těchto dvou největších světových náboženství sešli (podle očekávání za naprostého nezájmu hlavních českých médií – nikdo tam totiž nikoho nekamenoval a dokonce prý ani nehořely žádné vlajky...) a že se dohodli na některých základních principech, které by křesťané a muslimové měli společně ctít.

Mustafa Ceric a Benedikt XVI., Vatikán, 6. listopadu 2008

Pokud jde o genezi tohoto setkání, musíme se vrátit o dva roky zpět, kdy papež Benedikt XVI. ve své řezenské přednášce popudil muslimy svým poukazem na to, že v tradici islámu se pokládal důraz spíše na násilné šíření náboženství než na racionální diskuzi. Reakce muslimského světa naštěstí nebyly jen hysterické: rok po této papežově přednášce sepsalo 138 význačných představitelů islámu (hlásících se ke všem jeho hlavním proudům) deklaraci „Společné slovo“, v níž se tvrdí, že společným východiskem pro křesťansko-muslimský dialog by mělo být vědomí, že v obou náboženstvích hraje klíčovou roli láska k Bohu i k bližnímu. Minulý týden pak ve Vatikánu proběhlo setkání v podstatě na nejvyšší možné úrovni (jeho součástí byla i audience u papeže, i když, na druhou stranu, bohužel chyběli představitelé ze Saúdské Arábie), jehož cílem bylo poselství dokumentu z roku 2007 dále konkretizovat.

Jak zdůraznil šéf křesťanské delegace, předseda Papežské rady pro mezináboženský dialog kardinál Jean-Louis Tauran (například v tomto rozhovoru), čistě teologický dialog mezi křesťany a muslimy je velice obtížný především proto, že muslimové považují Korán za přímé slovo Alláha, nicméně je třeba uvítat, že muslimové přistoupili na kompromisy v některých otázkách týkajících se lidských práv.

Jde zejména o dvě oblasti. První se týká náboženské svobody. Závěrečná deklarace, která je hlavním výstupem tohoto mezináboženského semináře, zdůrazňuje (v bodě 5), že láska k bližnímu implikuje „právo jednotlivců i společenství praktikovat své náboženství soukromě i veřejně“. Jednání vedoucí k sepsání této deklarace probíhala za zavřenými dveřmi, nicméně z rozhovorů, které někteří účastníci později poskytli, vyplývá, že někteří muslimové zpočátku s touto formulací nesouhlasili – přesvědčil je však vedoucí muslimské delegace, velký muftí Bosny a Hercegoviny Mustafa Cerić (viz foto), který svým radikálnějším kolegům vysvětlil, že v sázce nejsou jen práva křesťanů v muslimských zemích, ale i práva muslimů například v těch evropských zemích, kde vláda není islámu příliš nakloněna (což je mimo jiné případ dnešní Itálie). Jistě, je škoda, že dokument se nezmiňuje o právu na změnu náboženství (které v řadě islámských zemí v případě odpadlíků od islámu respektováno není), ale jsme teprve na začátku a buďme rádi alespoň za tento malý krůček správným směrem.

Velmi důležitý je i následující bod deklarace, který se mimo jiné věnuje otázce zesměšňování náboženských symbolů a obecně toho, co je věřícím svaté (to se týká například problému s karikaturami Muhammada). Je nabíledni, že na tomto bodě lpěli spíše muslimové než křesťané, a zdá se, že je zásluhou kardinála Taurana, že deklarace odsuzuje pouze „výsměch“ a nikoli kritiku jako takovou, která musí být respektována, aby nebyla pošlapána svoboda slova. Jistě, rozhodnout, kde přesně končí kritika a začíná urážení, rouhání a zesměšňování (případně jaký je rozdíl mezi dobrým a špatným humorem) není snadné a těžko lze v této věci najít nějaká objektivní a univerzálně platná kritéria. Záměrné urážení a zesměšňování druhého je jistě neetické, nicméně přehnaná přecitlivělost a vztahovačnost upřímnému a k pravdě směřujícímu dialogu také zrovna nepomáhá, a proto je dobře, že náboženští vůdcové uznali alespoň nepřímo, že věcná kritická diskuze, je-li vedena slušně a s dobrou vůlí, je legitimní.

Co říci závěrem? Institucionální dialog, jemuž se věnoval tento článek, je pouze jedním aspektem dialogu mezi věřícími různých náboženství (tím nejnudnějším). Je důležitý natolik, nakolik věřící lidé dopřávají sluchu svým kněžím a imámům. Neméně důležitý je však i takzvaný „dialog lidu“, kde spíše než o teoretické otázky jde o mezináboženskou spolupráci v rámci různých konkrétních iniciativ (příkladem budiž například tato aktivita Hnutí fokoláre). V mezináboženském dialogu jde totiž koneckonců vždy o setkávání lidí, o odbourávání různých předsudků a o vzájemné lepší poznávání vlastních i cizích náboženských tradic. Podstatné je, abychom neměřili dvojím metrem, aby se nikdo nad druhé nevyvyšoval a aby nikdo neupíral druhým ta práva, která vyžaduje pro sebe.