Být módní návrhářkou je sen skoro každé malé holky, která
si obléká panenky a kouká do máminých módních magazínů na krásně oblečené
modelky vyfocené na pláži, pokud možno s kýčovitým pozadím se zapadajícím
sluncem. Ta malá holka se vidí s tím úžasným zajímavým týmem na té pláži
a ti ostatní dospělí kolem ní k tomu vidí ještě šampaňské a kaviár a
nekonečné večírky mezi celebritami…HA. HA. HA.
Nikdy jsem nechtěla být módní návrhářkou. Byla jsem klukem, který si hrál na indiány a plnil poctivě Modrý život jako všichni mí oblíbení hrdinové Rychlých šípů. A když jsem vyrostla, chtěla jsem být fotografkou, kameramankou nebo jsem prostě chtěla pracovat u filmu. A povedlo se, začala jsem dělat klapku, pak asistentku produkce a pak skriptku a věděla jsem, že jsem našla to, co jsem hledala. Až do okamžiku, kdy jsem se vdala a přijala své dosavadní jméno a nějaká milá soudružka na krajském výboru řekla: Havlíčková? Nikdy! To už by v televizi byli tři a to bychom z toho soudruzi měli rodinný podnik!
A moje slibně rozvíjející se kariéra u filmu byla v háji. A tak jsem se stala módní návrhářkou. Byla to z nouze ctnost? V mém případě ne, dneska už vím, že mě prostě dohnal osud.
Opálený Armani ve své luxusní jachtě, Versace ve své luxusní vile, Dolce a Gabbana v obležení nejslavnějších modelek filmových hvězd, Ralh Lauren na svém úžasném ranči a Karl Lagerfeld v jednom ze svých luxusních domů v Paříži, Monaku nebo v New Yorku. Fotografie, které ukazují život módních návrhářů. Bohužel jen tam, kde je móda uznávaná jako nezbytná součást kultury člověka, tam, kde je důležité být dobře oblečen, tam kde je člověk součástí civilizovaného světa a svým oděvem dává najevo, že si váží sám sebe, své práce, svého zaměstnavatele a svého okolí, které se na něho musí koukat.
Když vám dají víly do vínku zaměstnání módní návrhářky v Čechách, tak je to od nich pěkně poťouchlá zlomyslnost. Kdyby to bylo aspoň severněji – Polky se umí oblíkat šmrncovně a oblékají se rády, těch úžasných bot, které jsme si tam jezdili nakupovat, když u nás byly v krámech bačkory, i jižně by to bylo trošku lepší – Maďaři byli vždycky dál, za totáče se tam jezdily kupovat super džíny a jejich vztah k módě je přinejmenším vřelejší a nemůžu ani nezmínit Slováky, kteří – ať se nám to líbí nebo ne, jsou v módě na rozdíl od nás, vždy napřed nejmíň o krok – či o rok?
Ne, já jsem se musela narodit v Česku, kde se valná většina národa buší hrdě do prsou a holedbá se, že ho oblečení vůbec, ale vůbec nezajímá, že jsou mu hadry totálně egal.
" Co na tom tak asi može byt, to naše Maňa tež umi, šije na děcka a sobě tež umi ušit co chce, kupi si Burdu a uděla taky model, že všeckych tych modnich navrhařu strči do ři…"
A pak prý šampaňské a kaviár….
Jenže co s tím, když já tuhle práci miluju, potřebuju a i když jsem několikrát zmizela a snažila si najít jinou profesi, vždy mě ty hadry dostanou a vrátím se k nim zpátky. Je to holt osud a s těma sudičkama, co mi daly do vínku schopnost tvořit, jsem se už skamarádila a nápady, které mi posílají do hlavy prostě realizuju. Já se tedy nedám. Protože vím, že je mezi námi spousta těch, kteří na sobě chtějí mít něco hezkého, a to nemusí být v žádném případě nic výstředního, bederního ani ulítlého. A pro takové úplně normální pohodové české baby teď právě dělám svoji kolekci šatů, kalhot, bund, svetrů a sukní.
Těšte se na podzim, páč cítím v kostech, že se mi fakt daří….
