Celé školství je postaveno na hlavu a zelenou dostávají jen ti, co mají dobrou mechanickou paměť. To je ta, co si pamatuje a pak se to odříká. Kde je kreativita? Pak se divíme, že jsme tam, kde jsme?
Jsem vcelku velmi klidná a s přibývajícím věkem se dá říct, že čím dál klidnější. Navíc se mi líbí oblíbená věta naší skvělé mystičky Ivanky Adamcové: vše je dobré. Takže si s touto větou klidně žiju a spoustu věcí mám tzv. na háku, neboli jsou mi egal.
Nicméně mě docela zvedla z židle informace o zrušení zvláštních škol. Mám pocit, že je třeba napsat pár slov, neb jsem v této problematice osobně zainteresována. A vlastní zkušenost je třeba předávat těm, kteří právě s tímto tématem bojují.
Mého druhorozeného syna jsem v těhotenství už týden přenášela a tak se můj ošetřující gynekolog rozhodl, že vyvolá porod uměle. Přišla jsem na stanovené datum a porodila bez komplikací. Moje děťátko pořád spinkalo, ani se mu nechtělo pít. Na třetí den, když mi ho přinesli na kojení, mělo už takovou broskvovou barvu - netušila jsem, co to je… až čtvrtý den mi oznámili, že syn je v inkubátoru, protože se mu kojenecká žloutenka natolik rozšířila, že musel jít na výměnu krve. Přesně si to všechno už nepamatuju, jen vím, že mi říkali, že měl téměř otravu krve… je to spousta let a já si negativní zážitky nechci moc ukládat v paměti. Jediné, co vím, že si toho prostě nikdo z ošetřucícího personálu a hlavně lékař - prostě dříve nevšiml. To mi ostatně řekla i sestřička z porodnice.
Mému synovi v té době mezi druhým a pátým dnem jeho života došlo k bloku mezi pravou a levou hemisférou. Což jsem samozřejmě netušila.
Protože můj první syn byl velmi šikovný a rychlý, očekávala jsem totéž u mladšího. Ale nic nebylo takové, jak jsem byla zvyklá, první zub mu vyrostl s velkou slávou v šestnácti měsících. Chodila jsem s ním k dětské lékařce a říkala jí, že se mi něco nelíbí, že je na všechno pomalý a opožděný. Zvážila ho a změřila a řekla: je v normě. Dlouho nemluvil a chodila jsem s ním na logopedii, kde se učil mluvit. V posledním roce školky ještě navíc chytil infekční žloutenku a tak jsme odložili školní docházku. Nakonec do školy začal chodit, ale vůbec nezvládal učivo.
To už nám nařizovali pravidelné vyšetřování v pedagogicko-psychologických poradnách. Váhali, zda ho dají do léčebny natrvalo, jednou mi dali velkou pixlu uklidňujících (proč uklidňujících, když byl klidný jak želva, dodnes nechápu) prášků, které jsme s mým mužem okamžitě vysypali do koše… Nechtělo se mu učit. Když jsem s ním měla číst článek, tak jsme začali: m +a - ma… mamí, venku letí ptáček… Čti! m + a - ma … mamí, kdy přijde taťka? Čti!! m+ a…. mamí, a co bude k večeři… ČTI!!!! m… mamí….
Často jsem vstala od stolu se slabikářem, s pocitem těžké frustrace, depky, prostě s pocitem, že jsem něco udělala špatně, proč to nejde? Copak to neumím? Všichni jsme školu v pohodě zvládali, já na vyznamenání až do devítky… co to je?
Od jeho čtvrtého roku, kdy jsem už nevěřila lékařům, jsem našla na doporučení mé kamarádky dětskou psycholožku, kterou předcházela vynikající pověst. A chodila k ní pravidelně s mým synem. Říkala, že to vidí na dysfunkci mozku, ale že se to definitivně pozná později - až ve škole.
Vydrželi jsme to celou první třídu, i když to byl boj, druhou si vůbec nepamatuju a třetí mohl konečně chodit do třídy, určené právě pro tyto děti s ADHD poruchou, tekrát se tomu říkalo LMD (lehká mozková dysfunkce). Moje frustrace ze státního školství byla nekonečná. Nemohla jsem chodit ani na třídní schůzky, tak moc jsem celou tu školu nenáviděla. Můj syn se trápil a já mu neměla jak pomoci.
Naštěstí moje úžasná psycholožka, mi jednoho dne, když jsme byli se synem opět na vyšetření a já měla opět slzy v očích, protože jsem byla zoufalá, že nám to nejde podle školních osnov, položila otázku: a tobě záleží na tom, aby byla spokojená učitelka nebo abys měla syna, který bude v pohodě? Máš možnost vycházet vstříc učitelkám, budeš na něho vyvíjet tlak, aby se naučil to, co po něm školní osnovy chtějí a vychovat si dítě, které bude trpět tikem, dá se ti v patnácti na drogy a bude tě za to nenávidět… Nebo se na požadavky učitelky s klidem vykašleš a budeš mít dítě v pohodě.
Rozhodnutí bylo jednoznačné a okamžité (navíc já jako rebel, ráda ruším stará nefunkční pravidla a tohle mě tedy moc bavilo) - ano, já na ty učitelky (tedy lépe řečeno školní osnovy) se… A jak jsem řekla, tak jsem udělala. A můj syn školní docházku přežil v plném duševním zdraví :).
Mimochodem ještě navíc pak propadl v dyslektické třídě a pak jsme našli školu pro děti s více vadami v Ostravě - Hrabůvce a tam nastoupil do další třídy a začal MILOVAT ŠKOLU. I přesto měl i na této škole výuku ZVLÁŠTNÍ ŠKOLY - chodil domů s úsměvem, protože najednou dostával jedničky a říkal, že jen dva z celé třídy mají zvláštní výuku - rozuměj v tom dětském podání (a díky báječným učitelkám a učitelům) mu bylo dáváno najevo, že jeho výuka je zvláštní - tudíž lepší než mají ti ostatní.
Můj syn začal zářit a tuhle svou krásnou a milou zář už nikdy neztratil. Nebylo to snadné, roky, kdy musel chodit do klasické státní školy, kdy jeho tehdejší učitelka prohlásila, že když malý Havlíček nestihá, že to není její problém, ať se s ním učí jeho matka, módní návrhářka - která beztak na děti doma kašle, protože si jede po kariéře.
Ale škola, do které chodil od čtvrté třídy, na něho měla neskutečně pozitivní vliv. Dokonce jezdili s panem učitelem Markem (dodnes na něho vzpomínáme) na víkendové výlety pod stan, chodili do přírody a bylo jim tam všem božsky. A škola se prostě zvládla bez jediného stresu až do devítky. Všechny děti tuhle školu milovaly.
Něco špatného je v tomto státě a pěkně nám to tady už zapáchá. Plní se nějaké nesmyslné normy, děti se dávají do stejných škatulek. Já sama sice nejsem dětskou terapeutkou, ale pracuju s duší dospělých žen. A vím, že jsme všichni tak rozdílní. Někomu jde matematika a někomu jazyky. Já jsem byla vždy zaměřená na umění, humanitní obory a bavilo mě to, co se na škole neprobíralo. I když jsem studovala gymnázium, kde mě půlka předmětů bavila, tak druhou jsem nesnášela. Z chemie, fyziky a matiky jsem většinou končila se čtyřkama - můj táta to těžce nesl, podle něho jsem byla dost chytrá, abych to dala… A zvláštní bylo, že pak jsem si teprve našla práci snů a stala se módní návrhářkou a začala studovat večerně oděvní průmyslovku. Byl to div, že jsem měla odshora až dolů na vysvědčení samé jedničky?
Nebyl to žádný div - bylo to přirozené. Každý z nás má svůj talent, zaplatťbůh za něho. Představte si, kdybychom všichni uměli totéž. Kdo by nám opravoval odpady? Kdo by nás stříhal? Kdo by pekl chleba? Kdybychom všichni vystudovali vysoké školy - protože jen ten, kdo vystuduje vysokou školu, je touto společností vážen a ctěn.
Bože to je ale blbost. Kam se to ta naše společnost dostala?
Celé školství je postaveno na hlavu a zelenou dostávají jen ti, co mají dobrou mechanickou paměť. To je ta, co si pamatuje a pak se to odříká.
Kde je kreativita? Pak se divíme, že jsme tam, kde jsme?
Vždyť chudáčci děti nesmí být ve škole kreativní? Nesmí být jiní než ostatní - chce se po dětech, aby všechny dělaly věci správně, správě se učili, správně chápaly…
Uvědomujete si, že se upřednostňuje jen část lidských talentů?
My víme, že máme šestnáct typů inteligencí. A talent na dobrou paměť a skvělé odříkávaní večer naučeného textu příští den ve škole… je jen jeden z šestnácti.
Pak se ovšem nemůžeme divit, že společnost jde do kytek. V podstatě tady nic nefunguje tak, jak by mělo. Protože neumíme talenty už u dětí rozeznat, neučíme je být kreativní, naše staré školní osnovy nepočítají s tím, že by výuka mohla být jiná.
Jeden z nejúžasnějších malých kluků, který dostal od svých rodičů možnost se vyvíjet podle sebe, ne podle zkostnatělých školních osnov je jedenáctiletý sympatický kluk Logan LaPlante, který popisuje jak je úžasné učit se to, co ho baví a jak je nadšený svým zaměřením:
https://www.youtube.com/watch?v=F8B-YiMpqYM
Mimochodem, myslíte, že jsem někdy ve svém životě potřebovala něco z fyziky nebo chemie. Ano, umím H2O a když se ponořím do vany, tak vím, že nesmí být až po okraj, neb by se voda vylila, když se do ní ponořím… A kvůli toho jsem opravdu nemusela trávit ve škole osm let každý týden nejméně šest hodin, které mi byly k ničemu.
Jasně, že se mnou můžete polemizovat, že všeobecná výuka je potřebná. Ano, je. Ale pořád budu tvrdit, že si náš mozek stejně bude pamatovat jen to, co bude potřebovat. To ostatní je naprostá ztráta času.
PS - nakonec prý to není s těmi zvláštními školami tak horké, jak jsem si někde vyčetla. Ale moje přesvědčení o tom, že státní školy vůbec neplní své poslání, přetrvává.
On se totiž musí ten náš rebel Ján Ámos pěkně obracet nechutí v hrobě. V jeho zemi a tak zaostalé školní osnovy….
