Existují zapovězená témata a nezodpovězené otázky
zavánějící hlubokým mystickým tajemstvím, k jejichž odhalení potřebujeme
nějakého schopného esoterického šamana, zahaleného do tmavého hávu od hlavy až
k patě, jehož tajemná gesta vnímáme přes oblak vůně kadidla a jiných utajených a nikomu nikdy neprozrazených přísad…
Mezi takové otázky – jak jsem vyrozuměla z nekonečných debat všech mých známých a kamarádů - patří otázka, jak je to s těma ponožkama v sandálech. Nejsem tedy žádný šaman (i když sem tam někdo mezi zuby pronese něco o nějaké čarodějnici – tomu ovšem nebudeme věnovat pozornost…), ale mám pocit, že bych k tomuto tématu měla co říct.
Když tvořím, potřebuju sem tam totálně vypnout a zajít někam do přírody. Nějakou dobu jsem žila v Beskydech, bylo to skvělé – prostě jsem přezula boty a šup, už jsem byla v lese a nikdo se nepodivoval tomu, co to mám na sobě – když tvořím, nosím zásadně buď velmi staré a vytahané (a neměla bych to prozrazovat, někdy i trošku roztrhané svetry, ty obzvlášť miluju – můj starý tmavěmodrý bavlněný Ralph Lauren evidentně vede) a v létě pánské košile – v tom se mi prostě nejlíp pracuje. A v tom pracuju kdekoliv, tudíž i teď v Praze.
V centru města bohužel není les, tak musím chodit do různých parků a už mě přestalo bavit chodit samotnou, to si ani nemůžete sednout do trávy – protože se většinou hned objeví nějaké podezřelé individuum a chce se mnou navazovat kontakt… a tak jsem se rozhodla, že je čas pořídit si pořádného, velkého psa. Což jsem udělala vzápětí. Jenže on ještě není velký a pořádný, prozatím je to sladké, úžasné a roztomilé zvířátko, které většinou pořád spinká, ale když otevře oči a začne se protahovat, je mi naprosto jasné, co bude následovat. V tu chvíli ho musím vzít do náruče a donést ho ven. Jdu samozřejmě v tom, co mám na sobě, když normálně pracuju… a hlavně v tom, co si rychle obuju, aniž bych to štěně musela pustit z náruče.
A takhle jsem vyšla ven i prvního září, obešla jsem s tím zvířátkem jako obvykle celou školu, naproti které bydlíme a bezmyšlenkovitě (ráno mně to ani jinak nejde) jsem došla na stranu před vchod. A zažila jsem šok – tam, kde jsme doposud každé ráno sedli společně na trávník, já nechala v klidu probouzet svůj organismus a moje štěňátko si hrálo s ulomenou větví, byl zástup načančaných prvňáčků, navoněných maminek a pyšných a pečlivě oholených tatínků, kteří si to všechno fotili. A já pomalu procházela mezi něma v té pomačkané pánské košili, pod ní vytahané seprané tričko, džíny naštěstí celkem ušly a na nohou jsem měla… sandále a v nich černé ponožky, protože mně je ráno zima na nohy a jinou barvu ponožek prostě ve skříni ani nemám…
A v tu chvíli jsem vnímala pohoršené pohledy v očích těch špičkově upravených lidí (škola je velmi prestižní) a sama jsem si kladla otázku: můžu si vůbec dovolit jít ven v sandálech s ponožkama?
A jak je to tedy doopravdy s těma ponožkama v sandálech?
Nic není černobílé a ti, kteří halasně a nekompromisně křičí do světa: Fuj! Ponožky v sandálech nikdy! To nosí jen burani! Děláme našemu národu ostudu v celém světě! – mají stejně omezený pohled jako ti, kteří uraženě vypočítávají hygienické důvody, hledají na bosých nohách roztoče a bojí se šlápnout bosou nohou na nehygienický povrch (což je vlastně celý svět kolem nás, kromě toho, který je právě teď dokonale vyčištěný nějakým chemickým prostředkem, jenž zničí nejen vše špatné, ale i vše dobré…).
Je to totiž otázka vkusu a ten není nikdy ani černobílý, ani jednoznačně daný, ani předem a navždy určený. Mně se samozřejmě děsně nelíbí sandále v kterých jsou šedé, černé, kárečkované či pruhované ponožky – tyto ponožky jsou jednoznačně určeny k nošení pod kalhoty, a to jak barvou, tak výškou – ano pánové – nosíme proto vysoké ponožky, aby nám nečouhalo kus nohy z pod vyhrnutých kalhot, když si třeba dáme nohu přes nohu. Tento typ ponožek má svou jasně definovanou a určenou funkci. Je to ponožka pod kalhoty!!! A nositel černých ponožek do sandálů prostě vypadá směšně. To je holt bez debat.
A pak jsou ponožky sportovní – třeba bílé s proužkem, které se nosí do sportovních bot a pak jsou taky ponožky krátké, kotníkové a ještě lépe ponožky kraťoučké, jen těsně nad patu a ty – (teď právě proti sobě popudím polovinu všech čtenářů…) – se mohou nosit do sandálů a opravdu nemám pocit, že by jejich nositel vysílal cosi o identitě národního šaška, který poslouchá Evu a …. Nepřipadá mi nikterak proti zdravému rozumu i vkusu, nošení bílých ponožek do letních sportovních "tenisek", které jsou buď s otevřenou nebo nízkou patou anebo jsou to boty hodně perforované. Nicméně nosit ponožky do sandálů, které sestávají jen z několika pásků je vlastně nesmysl - je-li mi horko, pak nosím botu, která je otevřená, chci-li si nohu ukrýt - z jakýchkoliv důvodů, pak nosím botu uzavřenou a to ať s ponožkou či bez (třeba mokasíny...). Takže ono vlastně vůbec nejde jen o to, jak to vypadá, ale že je to z hlediska funkčnosti naprostý nesmysl.
Měli bychom více vnímat náš osobní cit pro vkus a harmonii a nenechat sebou vláčet diletantskými názory všech možných poradců a imagemakerů, kteří takto halasně vykřikují do světa o tom, co se musí a co nemusí, protože je to trendy. To bychom pak mohli dopadnout jako ti chudáčci pejsci na fotce.
Nemusíme nic, ale měli bychom sami přirozeně pěstovat u sebe i u svých dětí ten jemný a nádherný cit pro estetiku a harmonii, díky kterému se budeme cítit lépe a okolí nás bude vnímat pozitivněji.
Jo a ty moje ponožky v sandálech? No přece daleko důležitější bylo, že naše štěně udělalo tu loužičku až na trávě, nikoliv v předsíni.
