Kouzlo vánočních pohádek

Máte někdy chuť podívat se na nějaký film poprvé? Zní to divně? Možná ano, ale já to tak mám – hlavně o vánocích. Rád bych se na některé filmy – hlavně pohádky, které jsem už viděl mnohokrát, podíval, jako by to bylo poprvé.

Bylo by fajn, kdyby si člověk mohl vymazat z hlavy, třeba jen dočasně, určité vzpo­mínky a to nejen ty špatné, ale i ty dobré. Hlavně ty dobré, aby člověk mohl to dobré prožít znova, prožít to kouzlo, kdy jsme něco viděli či prožili poprvé a zanechalo to v nás nesmaza­telný dojem. Ano, o to slovo jde: nesmazatelný.

Představte si, že byste se mohli podívat na některé pohádky, jako jsou Tři oříšky pro Popelku, Pyšná princezna, Princ Bajaja, Šíleně smutná princezna, Byl jednou jeden král, S čerty nejsou žerty a mnoho dalších, podívat, jako byste je nikdy neviděli. Líbily by se vám? Měly by stejné kouzlo? Nebo byste k dokonalému prožitku potřebovali ještě oči či alespoň duši dítěte?

Bez toho, abych znal ty staré dobré filmové pohádky, líbily by se mi ty nové? Líbily by se mi ty moderní? Nadchly by mě moderní norské Tři žaloudky pro Popelku, že bych už nechtěl vidět skoro padesát let staré české Tři oříšky pro Popelku nebo bych už raději nikdy nechtěl vidět žádné pohádky?

Pohádka je něco, co nás spojuje s našimi předky. Obsahuje pravzory, které nosíme v sobě. Přejeme si, aby pravá láska zvítězila. Nejraději máme lásku, z níž se nový život narodí. Chceme, aby zvítězila pravda nad lží, hrdina, aby porazil draka a zachránil krásnou princeznu. Máme rádi nejen krásné princezny, ale hlavně ty, které nejsou pyšné. Vtip a důvtip hloupého Honzy nám je blízký. Český čert je půvabná bytost, a pokud zloduch skončí v pekle, proč mu tam pořádně nezatopit. Chytrá horákyně i divoká Káča jsou stejně okouzlující v českých pohádkách jako princezny.

V komentáři k výše zmíněné norské pohádce bylo napsáno „relevantní pro novou gene­raci“. Tedy už žádná vazba na to, co nás spojuje s našimi předky. Budování nového člověka. Vytváření nových generací, které by měly zapomenout na to, o co usilovali jejich rodiče, pra­rodiče a vzdálení předci. Naši předci určitě nebyli dokonalí, stejně jako my nejsme. Historie nás odsoudí za naše chyby, ale také si bude pamatovat, co jsme vytvořili. Vytvářet ale novou lepší – uvědomělou generaci nepřineslo nikdy nic lepšího než krev a slzy.

Vánoce jsou svátky, které ctí historii, tradice, rodiny se při nich setkávají. Skrývají v sobě pohanské svátky slunovratu a to lepší z křesťanství. Myslím, že právě proto mohou být některým lídrům nové doby trnem v oku. Začíná to pomalu. Pro začátek stačí zrušit slovo vánoce a nahradit ho jiným, které nebude vadit lidem, kteří tu nemají kořeny. Vánoce by se optimálně mohly jmenovat třeba komerční svátky a budou se oslavovat zásadně ve velkých obchodních centrech. No, nebylo by to fajn? Svým způsobem už dáváme přednost komerci před kouzlem.

Ani dnes jsem se neopomněl podívat na novou štědrovečerní pohádku. Přestože většinou jsem spíše kritik nových filmových pohádek, tentokrát mě pohádka Jak si nevzít princeznu potěšila i pobavila zároveň. Viděl jsem ji poprvé a užil jsem si, jako poprvé, její kouzlo. Rád se ale na ni podívám kdykoliv znovu. A o tom dobré a povedené pohádky jsou. Rádi se k nim vracíme opakovaně, i když jsme je už viděli mnohokrát.

Přestože bych se rád podíval na některé pohádky jako poprvé, paměť si kvůli tomu raději vymazat nenechám. Chyběl by mi ten dětský pohled, kouzlo okamžiku svázané s lidmi, kteří se na ty pohádky kdysi a třeba i dnes dívali se mnou. Proto se člověk musí spokojit s tím, že i když nějakou pohádku už viděl mnohokrát, může pozorovat radost dětí i dospělých, co ještě mají duši, kteří ji vidí poprvé. A tak kouzlo ožívá zas a znova, zas a znova…