Co nám válka na Ukrajině ukázala

Co nám válka na Ukrajině ukázala? Za prvé, že přísloví, že není radno dráždit hada holou nohou a také medvěda, potažmo ruského, zadní částí těla, stále platí. Jinak hrozí, že o něco, co je nám blízké a bylo samozřejmé, přijdeme.

Po dvou letech, co jsme byli masírováni a zastrašováni intenzivní pro Covidou kampaní, jsme ke svému překvapení zjistili, že Covid-19 není největší světový problém. Jeho důležitou funkcí však bylo, abychom pro něj neviděli, co se kolem nás děje. Pro stromy nevidět les či, v tomto případě, spíše pro pouhé křoví.

Světový problém není jen Rusko, ale obecně velmoci. Rusko napadlo Ukrajinu, Čína se zmocnila Tibetu, chystá se napadnout Tchaj-wan. USA napadly Irák, Sýrii, Afghánistán, Viet­nam, Srbsko… Kdo není s námi, je proti nám. Nepřítel bombarduje nelidsky, přítel humani­tárně. To, co je nepřijatelné od jedné strany, je prý přijatelné od druhé.

Ukrajina vznikla v roce 1991 v důsledku rozpadu Sovětského svazu a dohody mocností jako neutrální stát, který se vzdal jaderných zbraní (1994), ale zachoval si politické a vojenské vazby na Rusko. Proruské vazby Ukrajiny byly ukončeny v roce 2014, kdy byl svržen legi­timně zvo­­lený president Janukovyč. Západ tomuto nedemokratickému řešení zvanému Euro­majdan tleskal, protože to měl za způsob jak oslabit Rusko a dostat Ukrajinu do zóny vlivu EU, USA a NATO. Bylo to něco jako Arabské jaro. To taky nic dobrého nepřineslo.

Výsledkem toho Euromejdanu byla jen další destabilizace a nacionalizace chudé korupcí prolezlé země řízené na pozadí oligarchy, kteří byli ochotni prodat svou zemi i lidi tomu, kdo líp platí a s kým je právě zajímavé dělat business. Všichni známe již mnoho let Ukrajince jako obyčejné pracující lidi, kteří k nám jezdili za prací, protože měli potíže doma uživit sebe a své rodiny, a jejichž největším nepřítelem byli kupodivu jiní Ukrajinci, kteří je jako mafie odírali o těžce vydělané peníze a prodávali je jako otroky.

Po Majdanu následovala Krymská krize. Krym byl vždy spíše vnímán jako ruské území, jako oblíbené dovolenkové letovisko a místo, kde je významná ruská námořní základna. To, že byl Krym věnován jedním opilcem Ukrajině, se ukázalo jako Danajský dar. Občané Krymu pochopili, že přechod z Ruska na Ukrajinu, bylo něco jako z bláta do louže, a rozhodli se pro bláto možná pod vlivem ruské hybridní války, ozbrojenců a možná také proto, že sami chtěli. I laikům muselo být jasné, že Rusko se Krymu nevzdá, protože by silně oslabilo vůči NATO.

Krymem to ale neskončilo. Pokračovalo to vyhrocením situace a ozbrojeným konfliktem mezi separatistickými silami Doněcké a Luhanské republiky a ukrajinskou armádou. Osobně považuji za tragedii, když vláda nějakého státu použije armádu proti vlastním občanům místo, aby se snažila vyřešit situaci vyjednáváním a dohodou. Pokus potlačit nespokojenost lidí silou nemívá požadovaný efekt, spíše naopak. V historii mnohokrát vytvořil zcela nové státy. Jen si vzpomeňme, jak vznikly Spojené státy americké.

Minské dohody v roce 2014 a 2015 měly zajistit příměří mezi vládními jednotkami a se­pa­ratisty. Zde byla obrovská šance ukončit násilí na Ukrajině a zahájit proces její federalizace. Bohužel k tomu nedošlo. Minské dohody byly porušovány oběma stranami, ale hlavně vlád­ními vojsky, které chtěly obnovit státní moc nad tímto územím. Světová média navíc pustila tento konflikt ze zřetele. Nebyl už zajímavý.

Nový jazykový zákon v roce 2019, který stanovil ukrajinštinu jako jediný státní jazyk, byl v podstatě provokací namířenou proti rusky mluvícímu obyvatelstvu. Úmyslně přilil olej do ohně a ještě více rozdělil bipolární ukrajinskou společnost. Není divu, že ještě před válkou utekly z Ukrajiny milióny lidí na západ i do Ruska. Většina z nich neutekla před Rusy ale před vlastní vládou.

Ukrajinský president Zelenský v tomto roce na bezpečnostní konferenci v Mnichově měl prohlásit, že Ukrajina zvažuje odstoupit od smlouvy o nešíření jaderných zbraní a o pět dní později již musel čelit ruské vojenské operaci na Ukrajině, jejímž cílem má být „osvobození lidu od kyjevského režimu, demilitarizace a denacifikace Ukrajiny“. Také mělo jít o zničení labo­ra­toří na chemické a biologické zbraně. Co je pravda? Byla to náhoda, poslední kapka nebo už to bylo jedno?

Zavinila si Ukrajina dnešní krizi sama? Sama určitě ne. Evropa a USA ji v tom hodně pomohly. Přibližování NATO k hranicím Ruska, dodávky zbraní a vojenské pomoci Ukra­jině před válkou nebylo určitě nic, co by zvýšilo bezpečnost a důvěru v regionu. Tato „pomoc“ Ukrajině, když už byla poskytnuta, měla být vázána na to, aby se Ukrajina zřekla všech podezřelých neonacistických aktivit typu pluk Azov a jasně je odsoudila. Jasně měly být odsouzeny také všechny útoky a omezení namířené proti rusky mluvícímu obyvatelstvu Ukrajiny.

Rusko je v této válce jednoznačně agresor, i když reálnou či fiktivní příčinu zavdali jiní. Kroky Ruska jsou v tomto kontextu pochopitelné, ale přesto neomluvitelné, protože způsobily utrpení statisícům nevinných lidí. Snad to mělo být velké gesto – bouchnutí do stolu. Dost! Dělali jste z nás nepřítele, tak jsme se jím stali! Tlak vyvolává protitlak, akce reakci. Rusko si potře­bovalo pozvednout sebevědomí, demonstrovat po vzoru jiných velmocí svou sílu. Válka asi neprobíhá tak, jak si Vladimír Putin a jeho gene­rálové představovali. Přesto tu je a může být zničující – pro všechny.

Cui bono? Komu je ta válka k prospěchu? Ukrajině ne, Rusko z ní neodejde se ctí, jen se ocitne v hlubší izolaci. Západ se tetelil blahem při Euromajdanu a nyní se bojí, že nebude mít čím topit, že bude muset omezit či dokonce zastavit výrobu ve svých podnicích. Dokonce je tím ohrožen i svatý Green deal.

Je podivné, že Evropa vytvářela obraz Ruska jako nepřítele, vymýšlela sankce, ale přesto odebírala jeho ropu, plyn a další suroviny, jako by to vše bylo jen rétorické cvičení či představení pro voliče. Ono, není dobré někomu nadávat, když vás drží pod krkem. Když už chcete být na někoho zlí, neměli byste být na něm závislí. Občané Evropy budou pro tuto politiku mít určitě velké pochopení, až budou v zimě mrznout z nařízení a politiky pokrytectví svých vlád.

Cui bono? Za oceánem jsou v pohodě. Oslabení Ruska i Evropy jim musí přijít k užitku. Troufám si tvrdit, že pokud by byl prezidentem Donald Trump, k takovému vyhrocení ukra­jinské krize by nedošlo. Pokud by k ní ale došlo, nejspíš bychom byli svědky velmi inten­zivního jednání mezi Ruskem a USA o ukončení této nesmyslné války. K tomu se Bidenova admini­stra­tiva nějak nemá. Bohužel.