Jiná cesta k Bohu?

Pro profesora Halíka je islám jen jiná cesta k Bohu. Český xenofob k tomu dodává, že zřejmě se jedná o nějakou zkratku nebo se panu Halíkovi pomátla navigace. 

Slovo islám znamená „podrobení se“ či odevzdání se Bohu – Alláhovi. Muslim je tedy člověk, který se podřizuje Bohu. Jeho úlohou je šířit islám slovem i mečem. Odpadlictví od islámu se nepřipouští – trestá se smrtí. Islám se nevyvíjí – správný muslim se má chovat a žít po vzoru svého proroka Mohameda. Svatá kniha Korán byla dána muslimům jako dokonalý a navždy neměnný text, který má být interpretován v původním smyslu.

Jaký je vztah člověka a Boha dle Bible? Je stejně podřízený jako v Islámu? Nikoliv. Na počátku Bible Bůh vystupuje jako všemocný Stvořitel. Tak si ho většina lidí také představuje. Bůh je aktivně a viditelně přítomen. Boží přítomnost je v Bibli popisována jako známý, zjevný fakt, každodenní skutečnost a zkušenost – ne jako věc víry.

Na počátku Bůh plně řídí proces stvoření a dělá vše sám. Stará se i o Adama a Evu jako o děti. Noe si už ale musí postavit archu sám. Poslušně plní Boží příkazy a neodporuje. Postu­pem času ale stále více iniciativy přechází na lidi. Abrahám si již dovolí Bohu odporovat a dovolí si ho kritizovat za jeho záměry s Gomorou a Sodomou. Chce zachránit spravedlivé. Vykazuje tak víc svědomí a mravního soucitu než sám Bůh.

V průběhu Starého zákona se Bůh zjevuje lidem stále méně a méně i hovoří. Když už hovoří, tak skrze prostředníky. Zázraků, andělů i ostatních známek Boží přítomnosti ubývá, až posléze mizí úplně. V posledních částech Starého zákona už Bůh není přítomen zjevným, smysly postřehnutelným způsobem. Nakonec skryje před lidmi svou tvář s tím, že uvidí, jaký vezmou konec. Odpovědnost za život na Zemi přechází z Boha na člověka.

Dle Bible má člověk schopnost se Bohu postavit, zápasit s ním a v tomto souboji obstát. Bůh si ho za to dokonce váží. Bůh stvořil člověka, dal se mu poznat, navázal s ním kontakt a pak ho opustil s tím, že člověk si k němu zase musí najít cestu. Člověk tak není Bohu podřízen, ale je spíše jeho partner, který potřebuje vyspět.

Bůh může být vnímán skrze „lidské oči“ jako bytost s člověku podobnými úmysly a emo­cemi – jako archetyp otce někdy milujícího, jindy rozhněvaného a člověka zkoušejícího. Člověk také vytváří obraz Boha takového, aby vyhovoval jeho víře a náboženství – obraz pokřivený, viděný jakoby přes zkreslující filtr nebo křivé deformující zrcadlo. Jediný čistý způsob vnímání Boha je však skrz lidské svědomí.

Člověk se tedy může postavit Bohu – všem falešným Bohům, které lidé dokázali vytvořit, pokud to, co se děje „ve jménu Boha“ je v rozporu s jeho svědomím. Ateista jednající podle svého svědomí má tedy k Bohu blíže, než věřící jednající podle své víry.

Judaismus a křesťanství možná nejsou dokonalé, ale umožňují svým věřícím kritické myšlení. Člověk může víru, která mu byla vštěpována, odvrhnout, pokud je v rozporu s jeho poznáním či svědomím, může přestat věřit zcela a nikdo ho za to neodsoudí ke ztrátě života či svobody. Umožňuje mu přátelsky vycházet s ateisty i lidmi jiné víry. Může svou víru nabízet, ale nemusí ji nikomu nutit. A může si také dělat z Boha srandu.

Islám tedy není jiná cesta k Bohu. Islám je cesta úplně někam jinam – do podřízenosti. Hrdý člověk je ten, který se dokáže postavit třeba i samotnému Bohu. Zkusme proto být hrdí sami na sebe, na to čím jsme, kde žijeme a na to, čeho chceme dosáhnout! A braňme si své hodnoty a to, čemu věříme!

 S využitím knihy: Friedman, R. E.: Mizení Boha (The Disappearance of God, London, 1995). Argo, Praha 1999.