Říká se, že v jednoduchosti je krása. Jednoduchá řešení jsou elegantní. Jednoduché systémy jsou snadno pochopitelné a také funkční. Přesto se lidé neustále pokoušejí vytvořit složité systémy a společnosti, které zákonitě kolabují.
Poslední přednášky, které jsem na vysoké škole absolvoval, byly přednášky z astrofyziky a teorie poruch. Astrofyzika to byla pro mne nádherná věda a naplňovala mne úžasem nad tím, jak fungují hvězdy, vesmír a jak vznikají chemické prvky. To, co se mi zdálo na první pohled složité, se ukázalo ve své podstatě jednoduché.
Oproti astrofyzice se mi přednášky z teorie poruch jevily nudné a přízemní. Dověděl jsem se na nich, proč my lidé zřejmě nikdy nedoletíme dál než na Mars. Je relativně jednoduché vyrobit nějakou družici, dát do ní pár přístrojů a poslat je až na konec Sluneční soustavy. Připravit však kosmickou loď s lidskou posádkou, která bude schopna pasažérům zajistit veškeré podmínky nutné pro jejich přežití, je velmi složité. Musíte mít řadu zařízení a přístrojů, které se budou starat nejen o pohon a řízení lodi, ale také o ochranu lodi, o atmosféru, o komunikaci, o teplotu, o vodu a potravu pro posádku, o její pohodlí a kdoví, co ještě.
Všechny přístroje na lodi budou hodně sofistikované a tedy složité. Musí obsahovat řadu součástek, z nichž každá může s určitou pravděpodobností selhat, a tak způsobit katastrofu celé lodi a smrt její posádky. Musíte mít tedy k dispozici systémy, které budou kontrolovat správnou činnost jiných systémů, záložní systémy a součástky na opravu poškozených dílů. Ovšem i tyto kontrolní a záložní systémy mohou selhat. Když víte, jaké je pravděpodobnost selhání každého dílu, dá se spočítat, kolik jich musíte mít – a věřte, bude jich dost. To ale zvýší zátěž lodi a její energetické výdaje. Vzdálenost, kam můžete doletět, je tak limitována.
Jako člověk z technické praxe dobře vím, jak jsou zařízení poruchová. Čím více „kazítek“ (ku.vítek) – součástek, které se mohou pokazit, nějaké zařízení obsahuje, tím více starostí s ním můžete očekávat. Stačí, aby se objevil nějaký malý nesoulad, a zařízení začne dělat něco zcela jiného, než by mělo a někdy to ani nemusí být po delší dobu zřejmé. Navíc, aby složitý systém byl zajímavější, bývá také zkrášlen řadou „blikátek a cingrlátek“, které možná zvyšují jeho estetický dojem, ale vůbec nesouvisí s jeho původní funkcí.
Cílem složitosti je vytvářet a přinášet novou kvalitu – vytvořit novou dokonalejší televizi, PC nebo vyvinout nové auto či letadlo. Málokdo si ale uvědomuje, že k tomu, aby mohlo něco složitějšího vzniknout, je potřeba snížit poruchovost součástek a komponent, které zařízení mají tvořit a nalézt optimální řešení jejich uspořádání. Složitost je fajn, když je založena na jednoduchosti, elegantnosti a minimu „kazítek“. Složité dynamické systémy produkují chaos, který je třeba omezit. Jinak by s námi i supermoderní letadlo spadlo.
Nejen stroje jsou však poruchové, také podnikové systémy řízení si zakládají na složitosti. Zdálo by se, že čím složitější a propracovanější systém řízení podnik má, tím lépe funguje. Není to ale pravda. Čím složitější systém je, tím více příležitostí k selhání obsahuje, je méně pochopitelný pro lidi a začne brzy produkovat něco jiného než, pro co byl stvořen. Dobrý systém není ten, který obsahuje „vše“, ale ten, který přináší výsledky.
Do oblasti medicíny směřují obrovské finanční prostředky, ale prodlužování délky lidského života a jeho kvality stagnuje. „Levné“ nemoci už byly vyléčeny. 80 % zdravotních neduhů lidstva lze vyřešit 20 % finančních prostředků vynakládaných na medicínu. Ostatní vynaložené prostředky mají jen malou efektivitu – přesto se vynakládají. Objevují se stále nové nemoci a je otázkou, zda některé z nich, jako alergie, nové formy rakoviny, virové a bakteriální nákazy naše snahy o vyléčení všeho, dokonce nezpůsobují. Cíl vyléčit pacienta v příliš složité společnosti se mění na cíl vydělat na „léčení“ co nejvíc peněz.
Obrovský boom vědy a výzkumu, který jsme mohli vidět v minulém století, je již jen vzpomínkou. Jednoduchost teorie relativity a kvantové fyziky, které zodpověděly nesmírné množství otázek o podstatě našeho světa, ustoupila nesmírné složitosti teorie strun a dalších nových teorií, které nám neřekly o vesmíru zhola nic, i když se jim věnují nejlepší mozky z řad vědců (třeba Sheldon Lee Cooper) a jsou na ně vynakládány obrovské prostředky. Objevit novou částici si žádá gigantické projekty za gigantické peníze a přínos tohoto výzkumu je dost sporný. Vědec už není člověk, který přináší poznání, ale ten, jehož práci nikdo nerozumí. Výzkum si žádá nejen stále větší prostředky ale i stále užší specializace.
Ve složité společnosti zažívají konjunkturu humanitní a společenské obory, které už neřeší jen poznání historie, zajištění práva a vzdělávání společnosti, ale začínají se vyžívat v pseudoideálech a snahách vytvářet „lepší“ společnost na utopických základech bez respektu k fyzikálním a přírodním zákonům. Vzdělávací systém zabraňuje žáky efektivně trestat. Ti pak brzo zjistí, že mohou šikanovat své učitele. Výsledkem je snížení úrovně vzdělání, přestože investice do školství narůstají. A žádné sociálně pedagogické experimenty to nezachrání. V oblasti práva se ochrana práv jedince zvrhává na ochranu práv zločinců v neprospěch vymahatelnosti práva pro řádné občany. Přitom, vzroste-li kriminalita 2x, náklady společnosti na ni se zvýší 3x. Chvályhodná starost chránit menšiny před diskriminací, paradoxně přerůstá v diskriminaci většinové společnosti.
Na ekonomický rozvoj je potřeba vynakládat čím dál více prostředků, efektivita investic se snižuje, tendence přerozdělovat se zvyšuje a proto i zdanění všeho nenápadně narůstá. Vymahatelnost daní je ale v složitém systému složitá, a proto se snižuje. Regulační zásahy do ekonomiky jsou stále složitější a náročnější a kupodivu její efektivitu příliš nezvyšují. Zato otevírají prostor pro šedou ekonomiku fungující na jednodušších základech.
Snaha zpracovávat informace, mít přehled o všem a všechno mít „podchyceno“ vede k vytváření stále větší byrokracie, která pro svou činnost pohlcuje stále větší část produktu společnosti a produkuje stále nižší reálnou hodnotu. Začíná vytvářet pseudoproblémy a vynakládat stále více energie na jejich řešení – řeší se, jak se to, či ono může či nesmí jmenovat, čím se může v domácnostech svítit, jaké může být zakřivení banánu a blíží se doba, kdy bude byrokraticky vyřešen i problém kvadratury melounu.
Složitější společnost není lepší společností, pokud je její složitost neúčelná. Pokud fyzikální zákony platí (a ony platí), neefektivně složitá společnost se dříve či později začne stále více „porouchávat“, a opravy těchto závad (záplaty) nás budou stát stále více prostředků, bez toho, aby byly dlouhodobě funkční. Schopnost plnit svůj účel a řešit i jednoduché problémy může být u přespříliš složité společnosti zcela paralyzována. Rychlost její reakce nebezpečně klesá. Historie nás učí, že přespříliš složité společnosti končí kolapsem a rozpadem. Vzpomeňme jen na západořímskou říši či mayskou civilizaci.
Společnost by si měla uvědomit hodnoty, na nichž jí opravdu záleží. Chránit děti neznamená je unášet rodičům, když se na ně křivě podívají. Ctít stáří, neznamená prodlužovat lidský život za každou cenu. Snaha zachránit tonoucí končí tam, kde hrozí utopení zachránce. Pomáhat „potřebným“ nelze za cenu sebezničení. Práva zločince nesmí být větší, než jeho obětí. Přerozdělovat se má jen nejnutnější minimum hodnot, které lidé vytvoří. Každá forma regulace, která nepřináší zjevnou hodnotu, je špatná. Demokracie není vývozní artikl. Řídit vše z centra radou „moudrých“ je cesta do pekel. Tak jako v přírodě, tak i v technice, i ve společnosti platí: Najdi jednoduché, elegantní řešení a zbav se všeho, co uměle a neúčelně zatěžuje systém, nebo zemři!
