Jak jsem se stal málem mistrem světa

    Před několika měsíci jsem společně s několika kolegy odešel z nejmenované firmy. Nedá se říct, že bych na ni vzpomínal ve zlém, nikdo se tam ke mně špatně nechoval, ale přesto jsem rád, že jsem pryč, protože je mi takové prostředí cizí. Prostě jsem nějak nezapadl a nemyslím si, že by mé případné delší setrvání ve firmě na to mělo nějaký vliv.

    Naše firma neměla žádné obyčejné zaměstnance. Tedy dle pracovní náplně měla, ale dle názvu pozic rozhodně ne. Každý byl manažer. A kdo nebyl manažer, tak byl zástupce manažera nebo junior manažer. Nade všemi manažery byl ještě ředitel, jeho dcera byla zástupce ředitele. Nejnižší manažer byl office manažer, jehož náplní práce bylo uklízet kanceláře, vyměňovat tonery do tiskáren a doplňovat chybějící papír (taky do tiskáren J). Jo a taky nosil minerálky na meetingy. Pokud bychom měli údržbáře, který by se staral o čistotu a funkčnost WC, byl by to jistě WC manažer. Prostě každý si mohl připadat jako strašně důležitá součást firmy a evidentně si tak každý druhý zaměstnanec i připadal, byť v reálu dělal to, co ve větších firmách obyčejný řadový zaměstnanec.

    Aby honosných názvů nebylo málo a abychom měli možnost připadat si správně světově, používaly se zásadně různá cizí slova. Nejoblíbenější částí dne všech těch různých manažerů byly meetingy. Meetingy se pořádaly často. Velmi často. A z libovolných důvodů. Většina meetingů trvala minimálně 2 hodiny. První hodinu se totiž hledal projektor, laserové ukazovátko a fixy (těch sice pod tabulí ležela spousta, nicméně většinou vypsaných), následovalo zjišťování, proč zase nejede wifi a zbytek času úvodní hodiny se čekalo, než dorazí ti, kteří jsou zrovna strašně zaneprázdnění. Jakmile se “meeting-room“ zaplnil, následovala nějaká ta přednáška o tom, že máme od pondělka  efektivnější řešení používání  odpadkových košů, které spočívalo v jejich zvýšeném počtu oproti původnímu stavu, zvýšení jejich objemu a mírné změně jejich rozmístění, což umožňuje zvýšení efektivity práce až o půl procenta. Všechny tyto důležité skutečnosti jsme měli možnost díky projektoru zhlédnout vyjádřené i graficky. Kromě těchto meetingů firma pořádala jednou měsíčně jeden super-meeting, který trval 4 hodiny, kde se probíraly úspěchy firmy za uběhlý měsíc. Firma měla celkem 40 zaměstnanců, kteří byli rozděleni do šesti týmů a každý z těchto týmů měl svého manažera, který byl nucen si na tento super-meeting připravit nějakou tu řeč a podepřít ji prezentací v PowerPointu. Samozřejmě byly měsíce, kdy se celkem nic zajímavého neodehrálo, ale žádný z manažerů si nemohl dovolit přijít na meeting s tím, že se nic zvláštního nestalo, a tak se každý snažil vecpat do té prezentace alespoň něco. Většinu času zabralo vzájemné poplácávání se po zádech, zdůrazňování, jak jsme všichni dobří, ale jak bychom mohli být ještě lepší. Předpokládám, že tak nějak to mohlo kdysi vypadat na stranických schůzích KSČ. Následovalo promítání snímku typu “šéf firmy s politikem XXX, šéf firmy s politikem YYY, šéf firmy s jiným šéfem jiné firmy atd… Do toho přišla pauza na občerstvení, office manažer přinesl chlebíčky s křenem, ty byly docela fajn.  Po pauze následovalo upřesnění směru dalšího vývoje firmy, což asi jediné mělo nějaký smysl. No a pak jsme se mohli jít domů vyspat a ráno zase do práce.

    Čas od času se bylo třeba takto pochlubit i veřejně, proto firma vždy pronajala nějaký ten sál ve čtyřhvězdičkovém hotelu a pořádala se konference. Z toho byli všichni strašlivě nervózní a tři týdny před zahájením konference všichni připravovali své prezentace a prakticky nebylo možné se s kýmkoli na čemkoli domluvit, neboť odpověď na každou otázku byla “…teď ne! Teď nemám čas, dělám na prezentaci na konferenci (místo tohoto obecného slova samozřejmě použili konkrétní název konference, což ale není v mém zájmu sdělovat)”. No a pak i ajťáci na sebe navlíkli saka a kravaty a šlo se přednášet veřejnosti, jak na našem webu přibyly dva formuláře, jak je náš nový design krásný a jak jsme samozřejmě lepší než konkurence. Dva profesionální fotografové a jeden kameraman všechno pečlivě natáčí, abychom pak měli možnost vše navždy uložit do archivu. Po čtyřech takto strávených dnech následuje zhodnocení celé akce, na kterém se dovídáme, že jestli je někdo na světě lepší než my, tak je to snad jen Apple a Microsoft ale jinak už rozhodně nikdo.

    Na celé konferenci mě zaujala jedna věc. Občas totiž některý z posluchačů objevil nedostatek v našem produktu a položil přednášejícímu zákeřnou otázku. „Teď bych nechtěl být v kůži kolegy!” pomyslel jsem si. Jenže z ničeho nic si v takovém případě vždy vzal slovo někdo úplně cizí mezi posluchači a situaci vysvětlil, čímž nás uchránil před trapasem a nejzajímavější na tom je to, že to vysvětlení vůbec nesouviselo s realitou. Asi něco jako když badatel objeví na Da Vinciho obrazu nějaké poselství, které tak ani samotný Da Vinci nezamýšlel. Holt je dobré mít své fanoušky.

   Kromě těchto akcí se ještě konaly různé teambuildingy, v mezičasech se pak pracovalo.