Tak koho máš radši? Tátu nebo mámu? S kým chceš bydlet? Nejtěžší otázka jakou mohou děti od svých rodičů dostat.
"Ptám se tě naposledy. S kým chceš bydlet ? S mámou nebo se mnou?" Sakra, to už jsem se ho mohl rovnou zeptat, koho má raději. Stejně stupidní otázka, jako ta, kterou jsem teď pokládal svému synovi, kterému bylo sotva osm.
Chvěl se mi hlas a bylo mi do breku. Uvědomil jsem si, jak strašná otázka to musí pro tohle prtě být. Copak se dá rozhodnout mezi mámou a tátou?
Pár let po svatbě, sotva naše batolátko, udělalo první krůček, jsme se se ženou od sebe vzdálili. Dalších pár let jsme se snažili náš vztah zachraňovat a lepit než se dalo, dokud jsme si neřekli oba dost. Ničilo nás to oba. Dusná atmosféra u nás doma, snad už ani nemohla být dusnější. Ona se ode mně vzdálila tak, že už to snad ani dále nešlo. Vášnivě se zamilovala do třikrát rozvedeného don Juana a já místo abych bojoval o svou ženu a matku svého syna, zůstával jsem čím dál častěji v práci až do nočních hodin. Svůj život jsem zasvětil kariéře. Každý jsme si žili svůj život a potkávali jsme se jen u nejnutnějších debat, které se týkali podstatných věcí našeho syna. Chtěl jsem už klid a rozvod byla první podmínka jak toho dosáhnout. Zbývalo dořešit, s kým bude bydlet naše společné dítě. Moc jsem chtěl být s ním. Nechtěl jsem ho ztratit a být jen rozmazlujícím víkendovým tatínkem. Přišlo mi, že ženě bude buřt, kde kluk bude. Byla zamilovaná a nic krom jejího nového amanta jí nezajímalo. Alespoň mě to tak připadalo. Abych jí, ale nekřivdil. Pro okolí byla skvělou mámou. Kluk chodil vždycky čistě oblečený, umytý i najezený. To zase jo. Pro ženu bylo důležité její okolí a hodnocení. Chtěla být vždycky ta vzorná, hlavně v očích těch druhých.
Tak ještě jednou. "S kým chceš bydlet, Davídku? " "Musíš se rozhodnout. Už nebudeme bydlet ty, já a máma. Já a máma se rozvádíme. Už nebudeme bydlet dohromady. Chceš být s mámou nebo s tátou?" Zase jsem tu stupidní otázku položil. Když jsem ji zopakoval, kluk zblednul ještě více než byl před chvílí. V jeho očích se zračila nepopsatelná bolest a utrpení. Po tvářích mu tekly slzy jako hrachy Copak po něm fakt můžu chtít tuhle Sofiinu volbu? Pitomost. Tuhle otázku už ze své pusy nevypustím.
Tohle za něj musíme rozhodnout sami. Pokud vlastnímu dítěti nechceme ubližovat víc než je nutné. On nás chce stále oba, oba rodiče, mámu i tátu.
Takže co dál? Musíme se s tím vypořádat se ženou. Bude to, sakra, těžké. Nedokážu si to představit. Ale stalo se. Nemůžeme spolu být, nedokážem spolu být. Tohle ale dokázat musíme. Musíme dokázat, že jsme rodiče, kterým záleží na blahu svého dítěte. Ale jak, to nevím. Je mi jasné, že syna chceme oba, oba ho totiž milujeme, bezmezně.
