Zítra

Něděle je krize. Je to krize jako prase. Celý týden se mi daří ukočírovat. Když něco opravdu hodně nefunguje, tak jdu spát a řeknu si: „Zítra bude líp.“

Zítra opravdu je líp. Těším se na pátek, až skončím v práci a budu si užívat víkendu. Jenomže já si toho víkendu neužívám. A to je kámen úrazu. Nedokážu si užívat to, že nemusím nic dělat. Když nemám čas, tak vzdychám a nadávám, že nemám čas na to, abych cvičila, abych se učila jazyky, nemám čas na to, abych uvařila, prostě nemám čas na nic, co bych chtěla dělat právě teď a nemůžu, protože musím třeba sepisovat nějakou práci. Trošku přehnáním, já žádnou práci sepisovat nemusím, to bylo jenom přirovnání. Bylo tím myšleno, že je tu nějaká povinnost a je tu nějaká ta myšlenka, že tím, že se věnuji té povinnosti, tak není čas dělat to, co chci dělat právě teď.

No a pak je tady ta sobota a ta neděle, kdy nic dělat nemusím. Nedělám ani to, co bych dělat měla. Jenom se tak plácám a pořád přemýšlím. I když hodně přemýšlím, tak nikdy nic pořádného nevymyslím. Teď nemluvím o tom, že bych něco psala, nedejbože článek. U psaní článků nepřemýšlím vůbec. Ty ze mě vypadnou a kopírují to, co si myslím. Není to nic vykonstuovaného. Takhle já psát neumím.

No ale vratím se k tomu přemýšlení. Furt přemýšlím, přemýšlím a kombinuju a nic. Neděle nemám ráda, i když jsou to dny, kdy  konečně můžu dělat to, co chci i si hodně zapřemýšlet. Na přemýšlení potřebuju klid. Neumím přemýšlet, když mi někdo dýchá za zádama a čeká, jestli ze mě něco vypadne anebo nevypadne. To ze mě většinou nevypadne nic, pokud mě někdo nepověsí za nohy na prádelní šnůru a já nemám plné kapse drobných.

A k čemu jsem dospěla v tuto neděli, kterou zrovna moc nemusím? No, že jestli chci být šťastná, tak se tím něco budu muset udělat. Povalovat se v posteli a vzdychat asi nemůže být ničí životní náplní, nebo se mýlím?

Mám teď hodně šílené období. Trvá to už neskutečně dlouho a já se bojím, že nikdy neskončí. To je na tom to nejhorší. Taková jedna protrpěná neděle je proto tomuto období deštů úplně nicotná. Už mě nebaví vrhat se do všeho po hlavě a čekat, že to nějak dopadne, nejlépe dobře. Nebaví mě si myslet, že jednoho dne bude líp, nebaví mě si myslet, že se jednoho dne proberu a všechno se samo změní tak, jak bych si představovala. Nebaví mě vůbec nic.

Je to opravdu hodně zlé? Je to nejhorší na světě. Jsem vysílená a už nemám chuť bojovat.

Když nad tím tak přemýšlím, tak by to nebyl špatný nekrolog nebo dopis na rozloučenou. Asi půjdu spát a probudím se až zítra. Doufám.