„To je tvoje?“ zeptala jsem se. On pokýval hlavou a celým svým tělem na znamení souhlasu, tak jak to dělal vždycky, když se mnou mluvil. Německy moc neuměl, já zase ne polsky. Pár sekund jsem se na něho zadívala, pusu jsem měla zavřenou, oči otevřené. Na okně stálo zdrchané kvítko, které měl ještě před týdnem za oknem v pokoji.
On byl zvláštní stvoření. Těžko ho popisovat. Bylo by to na dlouho. Ale byl to muž tak trochu bizardního vzhledu, který rád vaří a pije.
„A v pokoji máš také kvítka?“ zeptala jsem se napůl česky napůl německy. Zase sebou celý mocně zakýval. Začal pak něco blekotat o tom, že v jeho pokoji nesvítí sluníčko a proto ty svoje nádhery přestěhoval na dvorek. Rozuměj: na společný dvorek v domě, ve kterém bydlím. Já jsem se dál opalovala a četla knihu o Paříži, kam se chci podívat nebo jsem si to aspoň někam napsala, že to chci udělat.
Řekla jsem si také, že nebudu jíst sladké, že nebudu jíst brambůrky, že budu cvičit a nebudu utrácet za zbytečnosti, které vůbec nepotřebuji. Řekla jsem si to, napsala na lístek, stejně jako tu věc s tou Paříží a ten lístek někam založila. Včera jsem ho našla. Mám ho uložený na místě, kam vždycky dávám věci, které není kam dát. A tak na tomto lístku byla položena spousta různých věcí. Občas ty věci uklidím a tento lístek na mě vykoukne. Většinou je to v sobotu odpoledne. To už ale mám plnou lednici a půl dne stráveného tím, že si připravuji hostinu na večer. Vždycky uklidím ty věci z toho lístku, zkontroluji ho a zasměji se. Kouknu do zrcadla a pokud to ještě jde, tak všechno, co jsem ten den koupila i sním. V pondělí pak mám hlad. Dělám to tak vždycky. To co nakoupím, zrovna sním. Je to škoda nechávat do druhého dne, co kdyby se to zkazilo.
Tento víkend to nebylo jiné. V práci jsem dostala za úkol napsat plán dovolené na celý rok. Nerada plánuji dovolenou. Takže jsem to odkládala a odkládala na poslední chvíli a dnes byl ten den, kdy jsem to už to opravdu musela udělat. Vzala jsem si krásný kalendář, ve kterém jsou recepty. Ten jsem měla na podobném místě, jako lístek s předsevzetími co dělat a co nedělat. Na milý kalendář jsem odkládala knížky a časopisy, které také čekaly. Ty čekaly pro změnu na to, až si je přečtu a naučím se něco nového německy. Na to že jsem v Německu necelého půl roku, mám docela slušnou knihovnu plnou knih a časopisů, které takto čekají. No a tento kalendář tam také kdesi čekal. S velkým úsilím jsem vymyslela, kdy bych nechtěla pracovat a zakusovala k tomu chutné české jednohubky. Teď, když jsem sepsala těch pár dní, kdy chci volno, mám pocit dobře odvedené práce a můj pohled uvízl na prosinci. Začala jsem tak trochu slintat. Přetočila jsem kalendář na červen a červenec a zase znovu na prosinec a asi si na lístek připíšu, že si tento německý kalendář musím přeložit.
Takových lístků, na které si pořád něco píšu, mám víc. Jsou poschovávané skoro všude. Píšu si je, abych nezapomněla, co chci. Asi toho chci příliš. A navíc, na některé věci mám špatnou paměť. A tak na mě vždycky nějaký ten lístek vykoukne a zase se ztratí. Na stole nebo v kabelce mi leží téměř vždycky lístek s tím, co mám koupit, to co si chci koupit, co bych si měla koupit a tak. Lístek věčně přepisuji, protože občas najdu ten s tím, jak nemám utrácet. Pak mám ještě další lístek, kam si píšu, co všechno důležité musím vyřídit, co mám dělat, když se nudím, co mám dělat, abych se nenudila.
Když jsem pracovala v Česku, tak i v práci jsem si také psala tyhle lístečky. Když mi někdo říkal, že mám něco udělat, automaticky s propiskou v ruce jsem si psala, co je potřeba. Platila jsem tam pak za egoistickou bestii, která si dělá co chce. Všechny svoje úkoly jsem totiž plnila podle důležitosti a ne podle toho, kdo víc řve, že to potřebuje dřív.
S tím nežrat už to nestihnu, ale zasáhlo mě to: cvičit z toho včerejšího lístku. Ráno jsem vstala. Nebo. Nebylo to ráno, bylo jedenáct a mně se pořád ještě nechtělo z postele. První co jsem udělala bylo to, že jsem zapnula počítač, potom jsem hodila na zem ještě nepoužitou podložku na cvičení a se skoro ještě zavřenýma očima jsem našla oblečení. Pak jsem si řekla, že si najdu video, podle kterého budu cvičit, to se ale nechtělo rozjet a tak jsem si vzala knížku, kterou jsem si koupila minulý týden a sedla jsem si na to sluníčko, uvařila kafé, dala si k tomu jednohubky, když ke mně přišel tento bizardní chlapík s kvítkem.
Takže kvítka byla jeho. „To jsi koupil?“ zeptala jsem se jenom tak, aby řeč nestála. Očekávala, že řekne ano, že si je vypěstoval ze semínka nebo nějakou podobnou odpověď. Tentokrát se na mě o trochu déle zadíval on. Říkal něco, čemu jsem dvakrát nerozuměla, tak jsem řečí těla ukázala, jestli to jako ukradl. Beze kapky studu s poťouchlým úsměvem na rtech ze sebe vyrazil, že ano. Že to vzal na finančním úřadě v Gross Gerau. Není to hezké krást kvítka na chodbě, ale asi chápu proč to udělal zrovna na tomto úřadě. Je přece logické, že on dal něco jim a tak si za to musel něco odnést. Není to hezké krást, ale docela se tomu směji. Hlavně té představě, jak museli být překvapení, když se chystali zalévat své květiny a ony ouha nikde. Kdyby se jim tam na chodbě povalovaly jiné věci, možná bych se tam také zajela podívat.
Mně se tady zatím ztratily jenom dvě věci. A to byl prostředek na mytí nádobí a kuchyňský nůž. Tento chlapík tu ale ještě nebyl. Bylo tu pár lidí z Polska a ze Slovenska, kteří si pořád stěžovali, jak je tu všechno drahé, dokonce i paní, která mi to tu pronajímá se přiznala, že nějaký nůž odnesla, když jsem se jí svěřila, že mám problém a to, že se mi ztratil nůž. Nůž sice přinesla zpátky, ale byl to dvaceticentimetrový starý bodák, který navíc ani nebyl můj. Tak nevím. Krade se asi všude, ale občas mi zůstanou oči otevřené nad tím, co se lidem hodí a za co je jim líto utrácet. Jednou jsem pracovala v práci, kde se ztrácel toaletní papír. Je pravda, že s výplatou z té práce si člověk také mohl akorát tak vytřít...
A to je všechno, už musím končit. Mám teď moc práce. Musím zjistit, kde rozdávají toaletní papíry. Co kdyby...
