Všechno je jednou poprvé aneb: Co můžu ztratit? (1)

Pořád se za něčím honím. Když mám konečně volno, tak si ho neumím vůbec užít. Protože je dnes u nás svátek a jsem doma, řekla jsem si včera, že tu bude jinak. Řekla jsem si, že si po práci rychle udělám něco dobrého na jídlo a půjdu si lehnout. Lehnout si chodím k vodě. Je tam moc hezky.

Po docela náročném dni, kdy mě celý den v práci obtěžoval jeden chlap, jsem doběhla domů a udělala si něco k snědku. S plným břichem jsem se z posledních sil dovalila k Rýnu. Lehla jsem si na molo a otevřela termosku s kávou. Lehla jsem si na beton a opřela se o sloupek. Tašku jsem si dala do mé velmi těsné blízkosti, pod sebe jsem si nastlala knížku s francouzštinou, kterou se teď učím a německé křížovky, které s sebou tahám, abych se naučila nějaká nová německá slovíčka. Jak jsem tam tak poloseděla pololežela, zjistila jsem, že se nemůžu ani hnout. Jediné čeho jsem byla schopna je se natáhnout pro hrnek kávy.

A tak jsem tam relaxovala, dívala se na krásnou zátoku, v hlavě mi ale pořád leželo, že tím, že jsem si řekla, že budu odpočívat, jsem se nezaobírala vůbec ničím. Ani tím, že jsem si doma udělala zase bordel a odešla si se někam povalovat. Ale přesto. Když jsem vařila a sypala všude mouku, vajíčka, strouhanku a slupky bylo v lednici trochu vylité mléko. Bylo mi to divné, jak se to mohlo stát. Trochu jsem to utřela, ale nemohla jsem na to přestat myslet.

V klidu jsem dopila kávu a přemýšlela, že bych se přesunula na ten příjemný bílý písek, který byl ode mě vzdálený jenom pár metrů. Napsala jsem kamarádce, že ležím na mole, aby za mnou přijela. Za chvilku tam byla. Drsně mi sdělila, že je mi na tom betoně asi dobře, ale že ona tam má své místečko, na které je zvyklá a že pro mě to bude asi akupresupunktura, ale jestli chci ležet s ní, tak mám jít tam, kam jde ona. V duchu jsem si jenom řekla: "Sbohem milý pohodlný písečku!" A šla jsem za ní. Připlahočila jsem se tam vlastně jenom kvůli ní. Chtěla po mě kabelku, kterou už dávno nenosím, ale jí by se prý mohla hodit. Na kolo. Poslušně jsem tedy šla tam, kam ona.

Bylo to tam brutální. Pomalu jsem ale zapomněla na to své mléko v lednici a ten svůj bordel doma, který by chtěl uklidit a nechala jsem tlačit ty obrovské kameny do mých zad, do mého zadku a nevím kam všude. Ona si ležela ve spacáku a řekla mi, že mám být prý ticho, že relaxuje po práci. Přihnali se tam dva chlapi. Měli auto. A měli loď. A byli zatraceně sexy. Ta, která furt nahání nějaké chlapy se jenom podívala a spala dál. Ve spacáčku. Já jsem se svlékla do plavek a také jsem se docela se zájmem jukla. Jo. Dobré. Relax...

Učila jsem se trošku tu svoji francoužštinu. Nějak se nepřemáhám. Nechám na sebe ten krásný jazyk působit a čekám, až mi naleze do hlavy. Sám. Píšu to trochu zjednodušeně, ale je to podle jedné metody přirozeného způsobu učení jazyků, kterou uznávám a rozhodla jsem se ji vyzkoušet.

Vytěsnila jsem si z hlavy to mléko. Pak už mě to tam ale nebavilo, tak jsem se podél pláže rozhodla odejít. Kamarádka odjela na kole. Já jsem došla k bodu, kde se nedalo jít dál po písku podél pláže. Narazila jsem na velké kameny. Ty mi byly v cestě. Rozhodla jsem se, že moje žabky a já to zvládneme. No nezvládly jsme to. Já jsem se skoro utopila a moje žabka odplavala nevím kam. No ale nakonec jsem žabku chytila a já jsem vyvlezla z vody, kam jsem původně nechtěla ani vkročit, protože jsem si říkala, že je asi špinavá. V poslední době si docela často říkám úsloví: Co můžu ztratit? No vážně, co můžu ztratit, když moje nohy už tu špinavou vodu viděly. Tak jsem tam vlezla podruhé. A: Bylo to úžasné! Někteří se v té špině i koupou. Možná se také někdy odhodlám, vlezu tam a nebudu chtít už nic jiného, než doufat, že se tam opravdu neutopím, v té špině.

Přišla jsem domů a nešel mi internet. Co horšího by se mi asi tak mohlo stát, když i normálně nevím, co mám dělat a k tomu ještě být celý volný den bez internetu. Pro mě katastrofa. I když se snažím bez internetu obejít a omezovat ho na opravdu nutnout dobu, tak úplně bez něho být nedokážu a ani snad už nechci. Pořád jsem na něco klikala, že to spravím, bylo to docela těžké se vzdát představy být bez něho. Nakonec jsem to vzdala a nechala na sebe působit francouzské movie. Zase kvůli tomu, aby na mě působila ta překrásná řeč a já se ji naučila jako nic...

Něco mi doma strašně smrdělo. To, že si občas neuklidím oblečení a neumyju nádobí, není asi nic, s čím bych se měla chlubit. Bohužel to tak je a nenadělám s tím nic. Udělat bordel a pak se radovat, že se mi ho podařilo ulidit, je prostě moje podstata. Ale pár kousků oblečení na křesle, nebo talířek od oběda nemůže přece vyluzovat takový zápach. A to mléko jsem už dávno umyla. Leželo mi to v hlavě, takže jsem to vydrhla hned po příchodu z pláže.

No nic. Když to tu smrdí, tak to vyvětrám. Otevřela jsem okno, zachumala se do peřiny, i když v létě spím jenom pod dekou a šla spát. Doufala jsem se, že se neudusím. Smrdělo to u dveří a u mého počítače a trochu u lednice. Vzadu na lednici byla trochu díra, tak jsem ji zalepila. Ale nepomohlo to. Ten smrad byl všude. Byl tu i po probuzení. A tak jsem otevřela i dveře. Furt nic.

S tím tady nemůžu žít. Začala jsem přemýšlet, jestli mi třeba pod nábytek nezalezlo nějaké mrtvé zvíře a neumřelo tam. Třeba myš. To jsem ale zavrhla. Kde by se u mě v prvním patře vzala myš? Jo předvčerejšky mi spadla jedna myš za skříňku a nešla ven. Ale ta byla od počítače...

Tak jsem se ráno aspoň nasnídala. No dneska nikam nepůjdu. Budu si užívat toho volna. Ale nevím jak to udělám - v tom smradu. Pořád mi nešlo do hlavy, proč mi to smrdí u dveří. Mám tam boty. Ale moje boty nesmrdí. Očuchala jsem je. Všechny. Pak jsem si šla čuchnout k lednici. V lednici to vůbec nesmrdělo. To mléko jsem utřela opravdu dobře. Za tou lednicí u té zalepené díry to trochu smrdělo, ale ne tak strašně. A u toho počítače s tou mojí počítačovou myší to smrdělo ale dobře. Očuchala jsem i počítač i tu myš. No nic. U počítače to smrdí, ale počítač ne. U postele. Podotýkám, že já nesmrdím, takže k sobě jsem nečuchala. No kecám. Sebe jsem také očuchala. Ale nesmrděly mi ty nohy z Rýna. Ty jsem také hned po příchodu pořádně vydrhla.

A tak jsem chodila pořád dokola. Nevěřila jsem totiž tomu, že to nesmrdí moje boty, lednička a nebo počítač. Musím to napsat. Smrdělo to jako hovna. Opravdu. Něco takového člověk cítí jenom na záchodě. No nakonec jsem zabloudila k lednici a počítači. Boty jsem vyloučila a přestala jsem k nic čuchat - úplně. Vím, že se asi má psát čichat, ale už jsem dlouho nic nepsala a tak mi do došlo až teď, že někdo neví, co je to čuchat, čmuchat a nebo tak...

No nakonec jsem se rozhodla, že to asi opravdu bude ta lednice, protože zatímco u lednice to smrdělo jenom trochu, ne tolik, jako u počítače, počítač nesmrděl vůbec. Jenom ten vzduch u mě doma byl tak nějak zkažený a já jsem se s tím zaboha nemohla smířit.

Konečně mi začal jít internet. Spása moje. Asi se včera lekl toho smradu. A když jsem si řekla, že to smrdí asi ta lednička, tak jsem do vyhledávače napsala: zápach v lednici. No takže jsem dostala spoustu rad. Například, jak dát nádobku s octem nebo s citronem do lednice, že prý to přestane páchnout. Přestane páchnout.... Ale kdy? Já nemám čas čekat. Smrady už umírám. A pak jsem to našla. Jeden pán tam psal: nalijte do žlábku dole vzadu horkou vodu a ocet a vyčištěte párátkem. Při samoodmrazování se tam dostane všechno." "I to moje mléko, že?" pomyslela jsem si.

Lila jsem do žlábku vroucí vodu s octem jako blázen. Lednici jsem se nenamáhala vypínat z elektriky, na co také. Lila jsem tam vodu a lila a lila a čekala, až to přestane páchnout. V lednici to vůbec nepáchlo, takže tam ani nemělo co přestat páchnout. Ale vzduch u mě doma, pořád nebyl čistý.

Rozhodla jsem se tedy, že lednici vypnu z elektriky a trochu ji tím octem i umyju a pak, abych se opravdu zbavila toho zápachu, tak tam nechám tu sklenici s octem. Vytáhla jsem úplně všechny věci z lednice. Moje jídlo bylo úplně všude. Smrad pořád nemizel. Nevím, jak fungují tyhle nemoderní lednice, měla jsem doma jednu supermoderní, která nikdy nesmrděla. Když smrad nemizel, tak jsem si řekla, že přitvrdím. Dala jsem vařit čistý ocet. Na co vodu? Určitě jsem to zkazila jsem tou vodou.

V mé lednici to funguje tak, že když ji dám na větší stupně, tak je zadní strana docela namrazená a když se chci námrazy zbavit, tak dám na pár chvil míň stupňů a námraza zmizí a voda odteče do toho žlábku. A je to. Dobrý systém, ne?

No takže, ne jenom, že se všude kolem povalovalo moje oblečení a moje talíře od oběda, navíc k tomu přibylo všudepřítomné jídlo z mé dokonalé samoodmrazující se lednice. Řekla jsem si, že i když je ten můj zázrak samoodmrazovací, tak přece jenom ho nechám chvilku bez elektriky, Třeba se ta voda, (myslím tu vodu, která koluje sem a tam, ze zadní stěny teče do žlábku a pak zase zpátky na zadní stranu), pěkně samovyčistí tím mým octem.

Další ocet jsem tam ale už nelila. Nebylo tam na něho už místo. Ta potvora už byla plná. Ale řekla jsem si přece včera, že si budu užívat volna. A tak jsem si užívala. Hlavně toho smradu!

Na zemi se objevilo trochu vody. "To je normální," řekla jsem si. Doma, když jsme odmrazovali lednici, tak bylo také vždycky spouta vody. "Asi je tam moc vody a trochu jí vyteče, když jsem tam ještě přilila," myslela jsem si. Nechala jsem tu mrchu bez elektriky, čekala na vodu a poslušně utírala zem.

Jak dlouho to bude asi trvat říkala jsem si? Mohla bych se tím i živit. Nechce se Vám umývat lednice? Zavolejte, já Vám ji dám do pořádku. Hned... Vždycky jsem s lednicí trochu pohnula, utřela vodu a vrátila zpátky. Trochu víc jsem do ní štouchla a slyšela jsem šplouchat vodu. "To je asi dobré znamení," pomyslela jsem si. Už mě to nebavilo. A hlavně: Ten smrad neustával. Nemůžu říct, že byl horší. Ale byl pořád stejný. Takže, já si umyju lednici a ona pořád smrdí. No nešlo mi to do hlavy. Nudila jsem se. Jak jsem pořád posunovala tu lednici a čekala a nevěděla, co s tím. Tak jsem s ní zase pohnula trochu rychleji, až se nahla na stranu a slyšela, jak se vylilo trochu vody. Paráda. Nahla jsem víc a vylilo se víc vody. Zase jsem čuchla k té vodě, jestli nesmrdí. Nijak zvlášť nesmrděla. "No tak já se budu celý den hrát s lednicí a smrad pořád nemizí." Už jsem nevěděla, co dělat.

Nahnula jsem lednici, utřela vodu. Posunula lednici, nakapala trochu vody a tak dále. Z nudy jsem se zase jala čuchat k lednici. Nemohla jsem si pomoct, ale opravdu to smrdělo nejvíc u té díky vzadu. Pak jsem to uviděla. Vzadu byla taková černá nenápadná nádobka s vodou. A můžu říct, že větší hnus jsem v životě neviděla. Byla to nádobka plná smrduté vody. Plná. I když jsem nádobu pořád vylévala, jak jsem nakláněla lednicí, do nádobky přibývala pořád nová voda, jak jsem dávala milé lednici pít ten zázračný ocet.

Takže už jsem zjistila, odkud se táhne ten neskutečný smrad po fekáliích. Nakonec se mi tu nádobku podařilo dostat ven, i když to vypadalo docela beznadějně, držela tam docela fest. Nakonec jsem si vzpoměla, že u starých lednic byl také takový šuplíček, většinou bílý a na nějakém lépe viditelném místě.

To, co jsem dnes viděla a cítila v té nádobce s tou tekutinou musím klasifikovat jako největší hnus, který jsem ve svém životě viděla, zažila a cítila. Ještě před tím, než jsem ho objevila, jsem nevěřila, že dám své jídlo do ledničky, která smrdí, jako kdyby spolkla nějakou mrtvolu, teď však věřím, že ten smrad konečně zmizí. A jestli ne, tak mám přece recept proti zápachu v lednici od jednoho Fandy z internetu: dám si do lednice sklenici octa a počkám.