Když se mi to stalo poprvé, tak jsem brečela, byla jsem hodně smutná, nemohla jsem myslet na nic jiného a měla jsem to pořád na mysli. O čem to vlastně mluvím?
Když se mi to stalo poprvé, tak jsem brečela, byla jsem hodně smutná, nemohla jsem myslet na nic jiného a měla jsem to pořád na mysli. O čem to vlastně mluvím?
Každému z nás se občas stane, že něco ztratí, ať už je to věc, přítel nebo práce. Skoro vždy to přijde, když to nečekáme, ale i když to čekáme, nebolí nás to o to méně.
Lidí jsou na světě miliony, práce byla, je a bude, peníze budou a my nebudeme. To jsou fráze, kterými se můžeme utěšovat, když je nám nejhůř, když přijde zase nějaké to překvapení.
Problém ale asi nespočívá v tom, že se stane něco nečekaného. Věci v našich životech se opakují a zase uděláme to anebo zase neuděláme ono. Jsem slepí a neumíme se poučit z vlastních chyb. I když víme, co je správné a jak by se to mělo dělat, pořád nás to láká dělat to stejně špatně.
Lidská paměť je krátká. Nevzpomínám si, kdy jsem poprvé ztratila přítele, ale mám zcela na mysli, toho posledního. Řekl mi, že se se mnou už nechce bavit a že si místo něho najdu spoustu nových. Našla jsem si spoustu jiných, ale žádný není jako on. Až mě i tito kamarádi opustí, zmizí beze slova a za to, že jim jejich nové ženy nedovolí mít kamarády, se mi omlouvat nebudou. Je to zvláštní, ale nic jiného, než naučit se s tím žít asi ani nejde.
Na životě je krásné to, že nevíme, co nás zítra čeká, může nás zaskočit každou chvíli a nezbývá nám nic jiného, než bojovat. Je to krásné i těžké zároveň, neznamená to však, že máme právo vzdávat ten boj. Když už totiž nemáme chuť žít a nic nás netěší, měli bysme vědět, že vždycky existuje alespoň jeden důvod, proč být šťastní a pokud ne, tak ho musíme najít!
