"To si nemůžu vyfotit ani hrad?" "Hrad ano."

Měl to být takový nevinný výlet. Prý na hrad. Kdybysme nezapomněli vysednout na opuštěné zastávce uprostřed lesů, kdo ví kde bysme skončili. Tak jsme vyskočili rovnou u cesty a štrupkali jsme si to do lesíka.

ChřibyBohdana Synovcová

I když jsem minulý rok dost sportovala, jakás takás radost z pohybu mě přešla a sotva jsme předběhli jednu paní, která měla tričko vykasané tak vysoko, že se jí břicho převalilo přes kalhoty jedna radost, nemohla jsem si odpustit poznámku, že už nemůžu. Když jsem se podívala na její přerývaný dech a smrtelný pot, bylo mi jasné, že v tom nejsem sama. I když jsme ušli sotva 200m, už jsem byla unavená a to jsem ještě netušila, co mě čeká.

První klády nebyly moje, protože prý na ně svítí slunko. Tak jsem si počkala a za 3 minutky jsem se usadila na ty svoje. Nechali jsme kolem projít koně. To byl první impulz vytáhnout foťák. První se kolem prohnali koně, potom motorky, no a potom ještě nějaká auta. Proč my jsme se vydali pěšky, mi vrtalo hlavou. No budiž. Seděla jsem na kládách a měla jsem hlad jako vlk. Neměla jsem chuť na nic z toho, co by se nabízelo k snídani, dala jsem se tedy brambůrky, notně jsem to zapila a už jsem nelitovala, že jsem celý batoh vyplnila pitím. Vypadalo to na tropický den před námi. Rodinka s vykasanou paní nás již předběhla a stihla na sebe nabalit ještě další vesmírné turisty. V duchu jsem si říkala, že nám nic neuteče a krmila jsem se dál.

Nechtělo se mi ani boha. Ale co se dalo dělat. Hodila jsem do batohu ručník, na kterém jsem seděla, abych si neušpinila své městské gaťky a postavila jsem se na nohy. Výlet byl naplánovaný tak na knap, že aby se to stihlo, tak se muselo pořádně máknout. Bylo to trochu do kopečka. To hrady bývají. Celou dobu jsem upozorňovala, že se nikam nebudu hnát a když se to nestihne, tak se to nestihne, tak se to přeplánuje. Vyšplhali jsme do půlky kopce a bylo mi to jasné. Buď si stopneme první auto, nebo umřu. Nic jiného se dělat nedalo, k autobusové zástávce, ze které stejně nic nejelo, to bylo pěkně daleko a tam, kam jsme měli zamířeno taktéž. Byli jsme uprostřed ničeho a jedna věc nám byla jasná. Nemáme na výběr na obě dvě strany je to stejně daleko, vrátit se nemůžeme, tak musíme jít dál. Ten den bylo opravdu vedro.

Vytáhla jsem tedy foťák podruhé a začala jsem se dohadovat po které straně půjdeme, protože i když bysme měli jít vlevo, byla tam ošklivá zatáčka, která se mi nechtěla líbit, a i když jsem chtěla prve stopovat auto, líbilo by se mi více, takové, které bych nemusela zastavit svým tělem, ale které by jelo tím směrem do kopce. Nakonec v rámci zachování klidu jsme se přes kritické zatáčky přesunuli vpravo a pak jsme se vrátili na svoji stranu silnice.

V první zatáčce jsem měla na sobě propocené všechny hadry, tak jsem se v lesíku převlekla, své městské oblečení jsem zahodila a namustrovala se do oděvu, který do lesa stačí, hlavně že je pohodlný. Poskakovala jsem tam na jedné noze, převlékala jsem se, v cestě mi stály bagančata, které museli také dolů a na jedné noze se těžko stojí.

Po menších útrapách jsme dorazili na hrad. Nevím jestli jsme tam šli kvůli tomu, abysme chodili, ale na prohlídku nám nezbyl čas, tak jsem se posilnili nějakými nápoji, abysme přečkali časy příští a rozhodovali jsme se kam povedou naše kroky. Hrad Buchlov už známe, tak nás nechalo klidným, že jsme si pro tentokrát z důvodu časového harmonogramu vynechali prohlídku a vydali jsme se ke Sv. Barborce. Poprvé jsem šla po turistických značkách. Do té doby mě to nějak nelákalo. Boty jsem měla jako papuče, tak jsem se šplhala do těch lesních svahů bez řečí. Do kopečka, z kopečka a byli jsme tam. Opuštěné místečko, uprostřed kaplička. Dál prý také nepůjdeme. Tak jsem začala nabírat čím dál tím větší podezření, že ten výlet je o chození a ne o užívání si. Ach jo. Nikde nikdo. Naráz se tam zjevil chlap. Prý: „Čau" No hleděla jsem na něho s pusou otevřenou. Pak jsem se dozvěděla, že jeden spoluvýletník mu řekl: „Dobrý den" A to byla jeho odpověď. Zašla jsem za spoluvýletníkem a nešlo mi to do hlavy, že mu to nevadí, že po něm někdo vykřikuje v lese čau. Prý né, nevadí. Chlap byl do půl těla svlečený a vypadal trochu jako blázen. Tím to bylo napůl vysvětleno. Ale přece jenom jsem se trochu začala bát. Les se začínal zdát být trochu čarodějný.

Pokračovali jsme v cestě. Byl to dost náročný svahovitý terén. Potkali jsme i nějaký ten potok. Ze všeho nejvíc se mi líbilo brouzdat se v potoku. Byl pěkně studený, a díky suprovním botách, které nepromoknou, jsem si ten chladivý moment opravdu užívala.

Zastavili jsme se zase na nějaké občerstvení a tím, že jsme se víceméně celou cestu poflakovali, já jsem pořád něco fotila a bylo mi pořád připomínáno, ať pořád nefotím každou blbost, protože se mi to zdálo úžasné, úžasné, úžasné, jsme „promrhali" spoustu času, který jsme mohli strávit proti mé vůli „svižnější" chůzí. Ale mě víc zajímaly maliny a podivné listy na stromech, balíky sena, polámané a vyvrácené stromy, že když už jsem chtěla fotit něco, co stálo za to, tak na mě byly upřeny nepříčetné pohledy, málem by mi nedovolili ani hrad vyfotit, jako kdyby to byla nějaká tráva. Užívala jsem si to, i když tím mým loudáním hrozilo, že někde zůstaneme trčet v lese, protože se z něho nedostaneme do setmění.

Napočítali jsme si čas, do kterého chceme ujít určitý počet kilometrů a šli jsme tedy dále. Ale pak se v lesíku objevila značka s trojúhelníčkem a na mapě to bylo označeno jako významné místo. Byla by to 2 kilometrová zacházka a asi hodinové zdržení. Nechtělo se mi. Bylo to opět do kopečka. Trochu více do kopečka. Ale ten trojúhelníček byl neodolatelný. Podle značek jsem nikdy nechodila a trojúhelníček jsem viděla také poprvé. No to jsem si nemohla nechat ujít. Tak jsem neodolala a svolila, že se do toho kopce vyšplhám. Šplhali jsme se do kopce lesíkem a já jsem si pořád říkala proč. Kdyby tu rostli aspoň hřiby. Tož, tak zbytečně lozit do kopce.

Pak jsem to uviděla. Byly jsme skoro na vrcholu. V lesíku trčely skály. Ale cesta k nim nevedla po rovince. Ten svah byl pěkně prudký. Zastrčit foťák, ať mám prázdné ruce a nahoru. Málem jsem sletěla. Myslela jsem na to, co by beze mě v práci dělali, kdybych se skutálela. Blbé myšlenky. Asi by jim to bylo jedno, ale mě by to v nemocnici hodně bolelo. Dávala jsem si hodně bacha kam šlapu. Už mě to nebavilo. Foťák musel ven, byla to opravdu nádhera. Každou chvíli hrozilo, že spadnu. Ale stálo to za to. Byla to moje první hora, kterou jsem zdolala a i když to byla slepá odbočka z cesty, která vedla lesem, dovolím si tvrdit, že ty Břestecké skály, to byl ten nejkrásnější úsek tohoto výletu i když nebyl v plánu.

Výlet pak pokračoval dlouhým putováním objevením obrovského stromu: Sekvojovce obrovského v chatové oblasti a zjištěním, že jsme na konci sil. Vydali jsme se hledat v zemi nikoho zastávku a autobus, který nás odveze do civilizace o něco dříve, než jsme plánovali. Chodit jsme ještě mohli, ale ještě nás čekala ta dlouhá cesta domů. Nakonec jsme se vymotali z té chatové oblasti, kde zdechl pes a objevili hřiště, kde se chystala zábava, opět nás oslovil nějaký místní občan a vyptával se nás kam cestujeme. Lidé tu byli navýsost sdílní, na to že jsme si u nich hodlali koupit jenom pití a to nemluvím o tom chlapovi co nám začal přednášet na zastávce něco o fotbale.

Pak jsme měli trochu času a objevili jsme podle mě druhou nejhezčí věc toho dne a to byl neporušený přírodní potůček pro čmáchání se v superbotkách jako stvořený. Dokonce tam byla i nějaká ta žabka. Voda v potůčku byla průhledná a příjemně chladivá. Nádherná netknutá příroda Chřibů mě učarovala, nešlo to nevyfotit.