Šlapka

I když riskuju, že ti škodolibější se mi budou smát, musím to napsat. V Německu je teď velmi populární pracovat jako Leihmitarbeiterin. Nechtěla jsem být pozadu a tak jsem se tak také nechala zaměstnat.

Trochu se to ve mně hromadilo a už nemůžu jinak a musí to ven. Mám spoustu otázek a vůbec žádné odpovědi. Ráda bych zjistila, jestli je normální, že do Vás někdo žduchne v řadě na lístek na vlak a beze slova Vás předběhne. To bylo podruhé, co jsem tu dostala strach, že mi někdo ublíží. Pohled blonďatého nakrátko střiženého Němce tomu tak nasvědčoval. Surově mě odstrčil, aby se vrhl k automatu na lístky a když mu to nešlo, zase se na mě významně podíval a odešel. Chvíli jsem si myslela, že to proto, že ho štvalo, že jsem vyhrála a i když mě předběhl, tak stejně lístek nemá, ale spíš to bylo proto že to byl debil.

Poprvé jsem dostala strach, když jsem v podchodu v 10 hodin večer utíkala s kolegyní před úchylákem, který si na nás počkal, než si nakoupíme. Ještě dnes mám jizvu na ruce, jak jsem upadla při tom úprku na schodech. Kolegyně mi pak vyčítala, že bych ji tam klidně nechala, ale přitom nezapomněla dodat, že by se ubránila, protože by ho prý praštila taškou, ve které měla flašku whiskey.

Myslím si, že normální to není, aby do Vás někdo jakkoliv narážel, nebo za Vámi běhal. Nad vším bych tak nějak mávla rukou, ale to, co se stalo dneska, tak nad tím se mi mávat rukou nechce. Ale co mám dělat, nevím. Zeptám se tedy přímo: „Je normální, aby Vám v práci někdo ze vzteku šlapal na boty?“ Já si myslím, že ne.

Pracuji v jedné firmě, která prodává věci přes internet. V Německu je teď ohledně zaměstnávání v obdobné firmě docela velká aféra. Je to sice trochu menší aféra než skandál s koním masem v lasaních, ale řekla bych, že je to závažnější problém a vyžaduje nějaké řešení.

Špatně se tam prý zachází se zaměstnanci, v té firmě, okolo níž je dusno. Celou dobu se mluví jenom o této jedné firmě. Ale stejně tak jako Německo není jenom jedno město nebo vesnice, problém se špatným zacházením se zaměstnanci není jenom v jedné firmě. V Německu je obrovská diskriminace cizinců a co mě docela překvapilo i žen. Některé věci se nedají schovat za pěkně připravené zákony a kontrolní mechanismy a to jsou názory a jednání lidí. Vynucování dodržování něčeho s čím vnitřně nesouhlasíte a máte problém, může vyvolat jedině to, že nic dodržovat nebudete a svou nenávist budete projevovat skrytě a podle.

Přijela jsem sem a mluvila jsem tak, jak jsem mluvila, ale domluvila jsem se. Že jsem cizinka bylo na mě na první pohled vidět a slyšet. Tak nějak jsem si nepřipouštěla, že by mě někdo mohl nenávidět jenom proto, že jsem z Česka. Mozek mi to nebral. Nepřipouštěla jsem si to a navíc mě to ani nenapadlo. To, že se ke mně někteří lidé chovali špatně, divně a přezíravě, jsem přikládala tomu, že se jim na mě něco nelíbí, že jsem jim něco řekla nebo udělala.

Ale jedna situace k druhé a je to jasné. Němčouři si brání svoje a my jim sem lezeme, tak nějak asi do zelí. Oni už nevydělávají ty svoje balíky peněz a dávají to nám za vinu, protože my jim tu děláme práci, kterou oni dělat nechtějí a připadá jim, že jim tu práci krademe, krademe jim jejich peníze. Pokud můžou  u nás levně nakupovat, tak to je v pořádku. Pokud si u nás můžou nechat vyrábět levně zboží, tak to je také v pořádku. Ale pokud jim lezeme do Německa a snažíme se normálně žít, tak to už v pořádku není. Nebo to vidím špatně?

Možná se mi to jenom zdá, ale ta noha té Frau na mých nových botách se mi rozhodně nezdála. Zatím se mi daří zachovat ledový klid a ani jednou jsem nevybuchla a vždy jsem jí odpovídala na všechno s ledovým klidem a asertivně jsem jí opakovala to samé, milé paní vedoucí jiného oddělení. No moc těch německých vět také neumím, tak co mi zbývá než opakovat to samé. Teď si trochu dělám legraci. Za půl roku mluvím už docela obstojně dokonce i s dialektem. Chybí mi jenom natrénovat přízvuk. Občas se to ale hodí dělat, že nerozumím. I když někdy to nemusím hrát. Tento týden jsem si oblíbila slovo: super a bitte. Bitte říkám, když něčemu nerozumím. Vždycky řeknu bitte a natvrdlí Němci mi to zopakují stejně. Ti chytřejší už pochopili, že když tomu nerozumím, tak mi to musí říct jinak. Wie bitte mi zatím ještě nejde. No a pak je tady to super. To používám většinou, když mi někdo přijde něco sdělit. Třeba, že musím dělat dvě hodiny přesčas, nebo když mi nedají přestávku, protože si asi myslí, že nemám hlad a žízeň a že nepotřebuji chodit na toaletu a když jsem sem přijela jim krást tu jejich práci, tak ať nežeru a pracuji. Je to docela pokrok, protože asi měsíc jsem zamrzla na ja a ok. Už jsem jim začala rozumět skoro všechno, ale tak nějak víc než ja a ok jsem ze sebe nemohla vyrazit. Můžu ale říct, že tak velký pokoj v práci od otravných lidí jsem dlouho neměla. Vedení většinou zbytečně neotravuje. Šéfová mi včera dokonce řekla, že mi nerozumí, což je vážně super, protože doteďka jsem jí nerozuměla já. Já už jí sice rozumím, ale teď má krizi zase ona. Takže škoda, zase si nepokecáme.

No a abych se vrátila k té mé Frau. Šla jsem náhodou okolo, když ta zase běsnila. Vykřikovala a aby ji netrefil šlak, nebo možná spíš, aby ji dalších 50 lidi, se kterými pracuji, nemuselo poslouchat, tak se k ní nahrnuly další vedoucí a snažili se ji uklidnit. Shodou okolností měla moji zakázku a začala běsnit, že tam nic nechybí. Upozornila jsem ji na to, že chybí, protože to, co chybí má být dvakrát. Snažila se z toho vykroutit a když už mi řekla, že to mám špatně, tak mi řekla, že jsem špatně vypsala jeden lístek. Přiskočila ke mně, šlápla mi na botu a řvala a řvala. Já jsem jí řekla, ok, tak teď už to vím a odešla jsem.

Už se to ani nesnažím pochopit. Tak nějak se mi do hlavy nastěhoval ten názor, že Němčouři nemají rádi cizince a mají nás za chudáky a lidi druhé kategorie a nechtějí nás tam a nechtějí, tak dělají tohle peklo. Jenom ale nechápu proč si v této dokonalé firmě drží tuhle babu, protože ta jim tam toho moc nenapracuje. Většinu dne řve, protože se jí nechce pracovat, tak hledá chyby na druhých. Kdyby měla tolik práce, co my ostatní tak nemá na kraviny čas. Také za den najdu asi deset chyb po druhých, ale kdybych pořád jenom běhala a žalovala na ostatní, tak nic za ten den neudělám. Tak nevím, kdo těm Němčourom dělá tu produktivitu, jestli uřvané Evy, původem z Polska a nebo cizáci, co nemají čas se ani vyčurat.