Možná to bude trochu drsné, co teď napíšu. Možná to někomu otevře oči. Možná to někomu pomůže. Možná, možná, možná...
Když jsem odjela do Německa, tak jsem už docela dobře mluvila, ale tak nějak moc jsem nerozuměla. Nastoupila jsem tu do firmy, kde nebylo o exoty nouze. Spíš bych řekla, že o někoho trochu normálního by tu člověk nezavadil.
Naučila jsem se tu říkat ach so, když mě někdo otravuje a já nemám zájem rozvíjet debatu o ničem, naučila jsem se říkat wie bitte místo was a říkat egal, protože už mi to tu začíná být opravdu všechno jedno. Hned první týden jsem slyšela, že je každý Arschloch. Tak nějak jsem to ignorovala v tušení, že to bude asi něco nehezkého.
Trpím velkou představivostí a pod každým slovem, které nevím, co znamená, si něco představuji. Třeba když mi bylo asi 4 nebo 5, tak mi někdo řekl, že jsem pitomec. Nebo možná né zrovna mě, ale někde jsem to slyšela, ale nevěděla jsem, co to je. A tak jsem si představovala takového malého srandovního človíčka ve špičaté čepici s čarovnou hůlkou, který si může dělat, co chce.
Pod tím termínem Arschloch jsem si nedokázala představit vůbec nic. Až jednou asi po 8 měsících. Měli jsme poradu a... No a vedla ji jedna Němka. Měla na sobě takovou tu podivnou čepici, kterou u nás v práci nosí některé německé ženy, aby se jim neprášilo na hlavu, asi. To si dělám trochu legraci, u nás v práci se nepráší a i tak ji nosí každý den. Takže, za šéfovou máme ženu, ale myslíme si, že je to chlap, protože tak i vypadá.
To by ještě nebylo nic. Pak začala řvát, že jestli se nám nechce pracovat, tak tu nemusíme být. A taky že jo. Jeden exot se s ní zrovna přede všemi pohádal a odešel. Ona řekla, že je to jedno, že stejně s ním byly jenom problémy. A pak svým hrubým hlasem začala ječet, že špatně pracujeme, že deset hodin denně tahat těžké kočárky a postele je málo a že budeme ještě pracovat všichni každou sobotu, ať se nám to líbí nebo ne.
No, a pak, když už jí z toho ječení tekl špinavý pot na čele, tak přeměnila hlas a začala nás uklidňovat, že kdyby něco, tak že ona není žádný a teď pozor: Arschloch. No, podívala jsem se na ni ještě jednou a pořádně.
Šlapala si na jazyk, měla asi metrák, řvala na lidi, kteří opravdu tvrdě pracují, říkala jim, že nic nedělají a vypadala při tom jako strašák do zelí. Vedoucí obrovského skladu chodí do práce v čepici, ve které vypadá jako pitomec a říká že není Arschloch. Tahle převlečená, přetvářená paní by se měla častěji dívat do zrcadla, než vyjde ven mezi lidi a otevřít přitom i papulu a prohlédnou si ji pěkně zevnitř, než z ní něco vypustí, když už má takovou funkci jakou má.
U mě osobně získala vedení nad polskou Evou, která šlape lidem na paty a na nové boty a odsunula ji na druhé místo. Tyto dvě exotky, pak spolu vykuřují a kují pikle na tu třetí, která je také vedoucí, ale ta pro změnu nedělá vůbec nic. Každý pracovník si tu dělá, co chce, protože neví, co má dělat a když ta první zařve na tu třetí, co nic nedělá, že málo pracujeme, tak ta třetí brečí a říká, že ji nikdo neposlouchá. Tak kdo je tady potom pitomec?
