Mám jednu kamarádku. Pracovaly jsme v jedné firmě a i když jsme se bavily, tak úplně nejlepší kamarádky jsme nebyly. Já jsem z té firmy odešla. Za nějaký čas mě opustil manžel. Občas jsme si napsaly, potkaly, pokecaly. Nic zvláštního. Ale neštěstí, které stanou našim přátelům nás buď sblíží nebo oddálí, protože když je člověk opravdu na dně a potřebuje s někým být, s někým si promluvit, nebýt sám, když nechce, být sám, když chce, aby ho všichni nechali na pokoji. Její smysl pro humor i v tragických situacích mi dost pomohl.
Když mě opustil manžel a odešel za jinou, v prvním okamžiku jsem nevěděla, co mám dělat. Byla jsem v obrovském šoku. Už si vážně nepamatuju, co jsem udělala, jenom vím, že jsem mu pořád psala sms a pořád jsem na něho myslela, pořád jsem o tom musela mluvit, plakala jsem a snažila jsem se ze všech sil něco dělat, někam chodit a nemyslet na něho. Někdo by se neobešel bez pomoci psychologa. Já jsem si pomohla sama a snažila jsem si zařídit úplně jiný život. Překopala jsem všechno, co se dalo. Půl roku jsem dělala jenom to, co jsem chtěla. Potom mě vyhodili z práce. Nehodlala jsem řešit vůbec nic. Pořád jsem jenom přemýšlela a přemýšlela a hledala si nové koníčky, abych zaměstnala mysl, která pořád běhala tam, kam jsem nechtěla.
Napsala mi společná kamarádka, že té kamarádce umřela maminka. Byla jsem v šoku. První, co se dostavilo bylo ochromení, kdy necítíte vůbec nic. Pozorujete se a nic. Necítíte vůbec nic. Jste v šoku.
Vzpomínám si, jak mi umřel tatínek. Bylo mi deset, byla sobota a babička mi přišla říct, ať jdeme domů. Nechápala jsem to. Podezřelé mi bylo i to, že matka koupila džus a nějaké sladkosti a chystala se do nemocnice navštívit tatínka, protože ho prý v noci odvezli do nemocnice, přímo z práce. Jenomže. Tatínka sice někam v noci odvezli, ale nevím kam, protože on umřel již tu noc, jenomže babička, která to věděla, to matce neřekla. Nechala ji jet do nemocnice, kde to jí a její tchyni se švagrem řekli. Kruté. Dost kruté bylo i to, jak nás zavolali, abychom si sedli na lavici a řekli nám: „Taťka umřel.“ Byla jsem v šoku. Nemohla jsem ani brečet. Opravdu jsem nebrečela, až když jsem viděla babičku, že brečí, tak jsem se také rozbrečela. Necítila jsem vůbec nic. Nevěděla jsem, co mám dělat, co si mám myslet. Nic. Prostě prázdnota i když jsem svého tatínka velmi milovala. Byl tak trochu jako já.
Teď už se mi chce brečet. Je mi líto všech lidí, kteří někoho ztratí. Ale když se to stane tak v prvním okamžiku jsem zaskočena a nevím, co jim mám říct, napsat, aby se cítili lépe. Sama vím, že nepomůže nic jiného než čas a bojovat, pořádně se vybrečet a dělat věci, která Vás zabaví a nebudete na to pořád muset myslet.
Myslím na tebe, ty to zvládneš!
