Pro pětník šel bych světa kraj

Stejně jako jsou si lidé na světě rovní, jsou si někteří rovnější. Stejně jako víme, že ráno vyjde slunce, tak můžeme předpokládat, jak se kdo zachová. Jsou zde určité zákonitosti, které buď budeme respektovat, nebo se budeme dokola rozčilovat nad něčím, co je nad to slunce jasné a změnit se nedá, i kdybysme se stavili na co chceme.

Vztah k penězům je zakomponovaný někde uvnitř nás a má vliv na celý náš život. Můžeme mít různé touhy, co se týká financí, ale pokud spadáme do skupiny, která utrácí a často utrácí víc, než vydělá, musí nám být jasné, že z nám milionář nebude nikdy. A těm co si hrabou na hromádků můžeme závidět. Můžeme jim závidět, že mají ty spousty šestáků a že si můžou dovolit žít v luxusu. Už nám ale nedochází, že oni si to všechno můžou dovolit, ale nedovolují si to a to vše nám dojde teprve, když nám začnou líčit, že si kupují tu nejlevnější kávu, že chodí v botech 8 let a ptají se nás, co je to ten nápis All inclusive. Nedovolují si to a proto si hrabou a hrabou a shromažďují, neužívají si života a užírají se, když utratí o 10 korun denně víc, než by si představovali. Dítěti dají 50 kč, aby si je užilo a na oplátku za to očekávají, že jim bude líbat nohy. Potom něco možná dokážou, založí si firmy, investují peníze, ale nedokážou si to užít. Na oko mají všechno, co chtěli, mají fungující firmy, ve kterých se šetří, aby prosperovaly, prosperují, ale tak nějak si to neužívají, šetří a šetří a šetří a pokud se potkávají s těmi utrácivými, co to mají jinak, tak zase oni hledí závistivě na ně, že si místo chleba s máslem k svačině dají předraženou čokoládu, nebo že si místo brýlí v drogerii koupí brýle, přes které vidí a nekazí si oči. Tyhle základní vztahy k penězům jsou dva a proto si ty dvě skupiny navzájem závidí. Jedni závidí peníze a druzí jim závidí ty věci, které si koupili. I když otázka, jestli jim je závidí je namístě, protože oni jim je spíš nepřejí a považují je za přehnaný luxus a nejradši by jim sami koupili něco strašně ale strašně levného, aby se na tu  marnotratnost nemuseli dívat.

Vím, že peníze jsou na světě hodně důležité a záčínám pochybovat, že jsou víc důležité pro lidi, co je nemají, ale vážně mě začínají unavovat hovory o penězích. U nás jsou různé regiony a kromě základního rozdělení na spořílky a marnotratníky jsou různé sorty lidí, kde se o penězích buď mluví a nebo taktně mlčí.

Jsou chudáci, kteří mají hluboko do kapsy a o penězích mluví pořád. Mluví o nich, protože je nemají a chtěli by je mít, a všechno je drahé a stojí to tolik a já si to nemůžu koupit a pořád tak dokola. Stížnosti, stížnosti a žádné konstruktivní řešení nablízku. Když nemám práci a nehledám si ji, peníze mít nebudu. Jedině v případě, že bych vyloupila banku. Když jsem se v patnácti špatně rozhodla o svém vzdělání, nebo se za mně rozhodl někdo jiný, tak to může mít vliv na celý můj další život, ale když si budu stěžovat, že nic neumím a tudíž si ani dobře ohodnocenou práci najít nemůžu a nenajdu, také nevypadá, že by se nějaké řešení hledalo. Osůbka spíš sbírá stesky a s takovým přístupem by spíš měla hledat sponzory, když už není schopná vzít svůj osud do rukou a uvědomit si, že neumírá ve 20 a do důchodu jí v současné době zbývá ještě sakra veliký počet dní.

Pak jsou tu sortičky, kdy se bavit o penězích je tak trochu tabu. Jsou dobře vychovaní, ví že o výši svého platu se nemluví a prozradit někomu třetímu částku, kterou nám ve slabé chvilce prozradil nějaký náš přítel je takový prohřešek, že můžeme uvažovat o rozvázání všech kontaktů a to ne zrovna v dobrém. Stejně tak, jako ví, že je to nehoráznost třetím osobám vykládat o výši našeho platu nebo někoho jiného, tak není zrovna kulantní se na tu výši platu dotazovat a to opakovaně, pokud zjevně vidí, že v určitých kruzích se prostě o penězích nebaví, nediskutuje, nestěžuje si a nechvástá.  

No a nakonec je tu ještě jedna skupina, kdy se bavíme o penězích a o horentních částkách, které jsme investovali do více či méně kvalitních věcí. Zdá se že koníčkem některých je utrácet za věci a nerozlišovat, jestli to opravdu potřebujeme a jestli cena odpovídá kvalitě. Cíl je jediný. Koupit si to, po čem toužím a toužím po tom proto, že je to drahé a budu se s tím moci chválit. Ne proto, že je to dobré, ale proto, že to má příběh a ke všemu to bylo tááák šíleně drahé a tím pádem to musí být nejlepší.

Čím je dáno to, že šetříme, nebo že utrácíme? Čím je dáno to, že peníze máme nebo nemáme? A čím je dáno to, že se o penězích bavíme rádi nebo naopak je nám to nepříjemné? Nevím čím je to dáno, ale potřebovala bych něco pěkně drahého koupit a hledám sponzora.