Poslanci a nebo banky?

Nevím, jak chutná mrtvola. Ale kousla jsem si omylem do rozinky a nějak tak, si tu chuť teď přestavuji. Začal se mi zvedat žaludek. Pak to trochu přešlo.

Zachránilo mě asi to to, že jsem se snažila zjistit, jestli mi ta zatoulaná rozinka přece jenom nezačne chutnat. Nezačala. Nakonec jsem se rozhodla přesvědčit samu sebe, že rozinka je dobroučká věc a že ji vlastně mám ráda. Zbytečně. Tvářila jsem se, jako kdybych právě spolkla hlínu, ale i tak jsem rozinku poslušně spolkla. Spolknout jsem ji ale dokázala jenom proto, že jsem si myslela, že za tu oběť dostanu stejnou pochvalu, jako kdyby se jednalo alespoň o lžičku rybího tuku.

Jíst to, co nemám ráda mi přijde jako strašný nesmysl, stejný, jako dělat to, co nechci, říkat to, co si nemyslím. Jako strašný nesmysl mi zároveň přijde i dělat, že nevidím to, co vidí všichni ostatní, že nevím to, co všichni ostatní ví, samozřejmě všichni vždycky s vyjímkou jednoho Marťana, který to, že všechno vidí a ví, ví jenom on a přede všemi to tají.

Jíst to, co mi nechutná mi přijde jako absolutní nesmysl. Ale proč bych si já nemohla občas dát tajně rozinku nebo vypékaná jatýrka, která na rozdíl od těch převlečených kapek rybího tuku skrz krk nepropasíruju ani za nic? No, proč bych to nemohla udělat, když jiní můžou lhát a myslet si, že se na to nepřijde? Proč bych si i já nemohla dát občas do nosu, když jiní můžou dělat to, co se nedělá a pak, když se jim to omrzí, říkat, že to vlastně dělat nechtěli a dělat to, bylo špatné. Myslím tím třeba zrovna bankéře, kteří jsou horší než naši poslanci. O tom, že všeho světa spojení i nespojení papaláši rozkrádají všechno, co se jim pod jejich ostříží zraky dostane, se ví. Tak je to pořád ještě skoro fér hra, protože to, že kde se to zlatem blejská, tam to přitáhne dozajista korytomilce a ti, kteří si svoji kozu nepřivázali, si za to můžou sami, když jim ji někdo sežere. Úplně naférovku to pak můžeme komentovat slovy: „Neměli být tak hloupí.“ Čí by to byla hloupost než ne jejich? Měli počítat s tím, že před vypasené vepříky s magnetem v botě žádný poklad nezůstane celý. Svůj svého si vždycky najde.

To, co bysme opravdu nečekali je, že nás může okrást banka. Nebo čekali? Tak tady to začíná být dost sporné a je téměr jisté, že příběh, o který jsem si dovolila se jenom tak lehce otřít, asi nepochází tak zcela z naší země. A od nikoho se neočekává, že by si mohl myslet, že ten, kdo má jeho peníze by mu je chtěl vrátit. Tak jo. Vyhráli jste. Možná by je chtěl vrátit. Ale co může dělat, když ono to nejde! Já jsem také chtěla jíst rozinky, ale copak můžu, když se mi z nich chce zvracet? Jenom ta představa, jak koušu do mrtvoly!

Jaká je asi tak pravděpodobnost, že by nám naše banky chtěly vrátit peníze, které jsme jim jakoby už dali a úplně dobrovolně a ještě si myslíme, že jsme jim nic nedali, že je máme u nich - pěkně schované? A jaká je pravděpodobnost, že lidé nejsou všude stejní? Malá. A když nejsou stejní, tak aspoň velice podobní. Myslím, že aspoň tak, jako české vejce tomu německému.

I když jsem v bance nikdy nepracovala, asi jako každá žena, bych se o cizí peníze dokázala postarat. Je jasné, že čím míň by jich měl klient okamžitě k dispozici, tak tím víc bych jich měla mít na kontě já. Starat se o to, aby byli klienti spokojení je dlouhá cesta a je k ní potřeba slušnost a velká dávka sebezapření a pokory. Znáte ve svém okolí aspoň jednoho člověka, který těmito vlastnostmi oplývá? Kdo si myslíte, že těmito vlastnostmi disponují? Ti, co mají všechno? Ti, co si myslí, že můžou mít všechno a že všichni budou dělat, to, co oni chtějí, aby dělali a že jim stačí si jenom různě hluboko šahat do kapsy? Asi ne, že? S penězi přichází touha po moci a ti pokorní, kteří budou myslet víc ve Váš prospěch, než na ten svůj, asi stěží přelezou přepážku, aby se za ni dostali. No schválně. Kdo jsou ti, co přeskakují přepážky bank? Jsou to snad babičky, které i když nemají skoro nic, tak dokážou ušetřit a být na ostatní tááák hodné?

Je přece jasné, že ten, kdo má peníze není hodný a ani být nemůže. Jak taky, když aby ty peníze měl, tak je musí zákonitě někomu sebrat. A komu jinému je sebere než Vám? Otázka zní jenom jak. Od koho si je necháte sebrat raději? Od pánů poslanců a nebo od bank?