Rozhodla jsem se, že pojedu na cyklostezku. Zkratka vede přes panelovku. Uprostřed panelovky jsem potkala nějakého úchyláka, který tam stál nad kolem a čuměl.
Ani jsem se na něho nepodívala. Málem jsem si rozbila čuňu, jak jsem jela po té panelovce. Vždycky když jsem najela na spoj mezi panely, tak ve mně hrklo a málem jsem vysypala všechnu potravu, co jsem měla v žaludku. Celé to probíhalo asi tak: zakopla jsem, provedla záchrannou akci, bránící pádu, zakopla, zase se snažila, abych nesedla na prdel, zakopla a tak dále. Tímto způsobem jsem se doškobrtala k mostu.
Pak nastal krizový okamžik. Bylo nutné přebrodit řeku, což byl pro mě mírně adrenalinový zážitek. Při cestě přes most, jsem dávat sakra pozor, abych nezakopla, protože most přes řeku byl docela dost vysoko, povrch hrbolatý a zábradlíčko, i když docela bytelné, tak určitě ne určené pro malé děti a pro bruslaře. Sestávalo se jenom ze dvou železných šprušlí, takže ty jsem celou dobu křečovitě svírala oběma rukama a smála se, jak jsem blbá, že jsem nejela raději naokolo. To se mi ale nechtělo. Až jsem v bolestech přecupitala ten most, tak jsem si úlevně sedla na lavku.
Úchylák s kolem se mezitím rozhejbal a dohnal mě. Podstoupil tu samou štreku jako já, když mě míjel, tak na mě hodil úsměv a pomrkl tím svým úchylným okem. Zastavil 5 metrů za mnou a nastolil zase pozici stojícího osla. Dřepěl tam ve stoje nad kolem, stál zády ke mně a občas pootočil tu svoji palici a nakoukl přes rameno, jestli tam pořád ještě jsem. Já jsem tam byla.
Po mírném šoku z přechodu přes řeku jsem nutně potřebovala načerpat síly k samotnému bruslení. Vyvalila jsem se na slunko a i když jsem tam jela za účelem makat na své postavě, vzala jsem si svačinku, co kdyby. To co kdyby právě nastalo a tak jsem si povytahovala brambůrky, mandličky v čokoládě a pití, protože mi náramně vyschlo v ústech. Měla jsem to nachystané, že až budu unavená po bruslení, tak si dám něco dobrého a budu pokračovat. Ale že okamžik krize přijde tak brzy, s tím jsem nepočítala.
Úchyla tam stál pořád a já se také bála pohnout. Pod pohružkou, že by se rozhejbal, otočil a přisedl ke mně a tak jsem jedla, jedla a jedla a místo toho, abych si odpočinula, jsem furt musela myslet na toho tupě zírajícího idiota. Čekala jsem, jestli se náhodou nerozhodne popojet, což stejně nebylo moc pravděpodobné, asi tam nestál jenom tak náhodou. Kdyby jel sportovat, tak by na tom kole jezdil, kdyby byl unavený, tak by si sedl. Třeba vedle mě. Odpočívat někoho ve stoje rozkročeného nad kolem jsem viděla poprvé v životě.
Velkou výhodou je, že svítilo slunce a já se mohla hřát, ale užívat jsem si to nemohla. Plánovala jsem si cestu po cyklostezce, která vede opuštěnými místy a opravdu se mi moc nechtělo jet před tímto úchylákem, který mě může lehce vysledovat a hodit do řeky, která se line podél celé cyklostezky. Možná je to paranoia, většina úchyláků vypadá na pohled velice mile, a to že skončíte v řece zrovna nepředpokládáte. To že na to nevypadájí, je jejich silná zbraň. A myslet si, že takové nevinné zvířátko, by mě chtělo hodit do řeky byl možná také nesmysl.
Po půl hodině libování si na sluníčku a pojídání laskomin jsem se rozhodla, že své místo opustím. Nastartovala jsem a rychle jela a neotáčela se. Fakt jsem se bála, že bych mohla skončit na dně koryta a tak jsem přidala. Packovala jsem. Zaposlouchala jsem se do rádia a pak to přišlo. Zakopla jsem, drkotala se na druhou stranu cestou necestou, skončila jsem v poli. Naštěstí jsem se zakodrtala na druhou stranu, než je řeka. Na této líbezné cyklostezce jsem byla teprve podruhé. Když jsem tu byla poprvé, tak jsem si libovala, jak mi to krásně jede. Na útrapnou cestu přes nezabezpečený most jsem dávno zapomněla a rozčilovala mě jenom slečna, která si to hnala 3x tak velkou rychlostí a já se furt ploužila, tak trochu jako lemra. Po včerejším zážitku s úchylákem a s pádem mimo stezku se asi budu dál pohybovat po silnici, která je široká a i když je tam občas nějaký kamínek a hrbol, tak nehrozí, že by mě někdo hodil do koryta. Maximálně mě může zajet auto, nebo skončím ve škarpě, která vede podél této silnice. Ale furt mám možnost vybrat si. Kde skončil úchyla nevím, asi se chtěl jenom podívat. Co rozhodně vím, že tam už nepojedu, ještě těď mi z toho jeho úšklebku jako z hororu naskakuje husí kůže.
Je pár věcí na světě, kterých se bojím. Podezřelé osoby patří mezi ně. Občas jdu sama do lesa. Vím, že si z tama můžu přinést klíště. Vím, že tam také můžu potkat nějakého úchylu. Docela se bojím, že by mě tam mohlo potkat nějaké zvíře. Bojím se, že by mě mohl kousnout pes, kterého potkám na ulici a vypadá, že ničí není. Těch štěkajících se nebojím. Bojím se těch, kteří se nenápadně plouží kolem, dělaji, že mě nevidí a pak cítí potřebu, že si ke mně musí čichnout. V takové situaci se vždycky snažím jít dál a dělat jako kdyby nic, pes prý vycítí, když se ho bojíte a tak se ho snažím nebát. S tím úchylákem jsem se také snažila, aby si mě nevšímal. Možná to ale bylo spíš nějaké převlečené zvíře, které vycítilo, že se ho bojím.
Nezbývá mě než se zeptat: Je lepší se bát a nebo nebát? Většinu svých strachů jsem odstranila tím, že se snažím přesvědčit samu sebe, že myslet si něco takového je blbost. Ona je vždycky všechno blbost, do to doby než se to stane. Snažím se proto víc žít v přítomnosti, nevrtat se v minulost, nemyslet zase tak útrapně na budoucnost, a je to trochu lepší. Nemusím si plánovat, co budu dělat, až dostanu tu boreliózu z klíštěte, když se na mě žádné ještě nepřisálo, nemusím myslet na to, co budu dělat, až mě v lese pokouše vzteklá liška, když jsem ještě nepotkala ani jednu, nemusím myslet na to, co bude, až budu ležet pod tím mostem s bruslama na nohách a s úplně mokrýma šatama. Není to lepší užívat si, že můžu sedět na sluníčku a skoro v klidu se cpát dobrotama a nemyslet na nic?
