Jsem divná. Teď už to vím jistě. Snažila jsem se zařadit do některé té kategorie uklízivek buď občasných, „antialergických lady“ nebo předvánočních pečlivek a nechtělo se mi tam tak nějak nakráčet. Zůstala jsem osamělá stát se špinavou horou nádobí a kopkami povalujícího se oblečení. Stojím tu a jsem spokojená. Něco jako zapomenutý prach za nějakou trubkou neřeším a domnívám se, že když jsem si na to neudělala čas dosud, tak i v dalších letech mého žití, mě prostě kapky na vodovodním kohoutku brát nebudou.
Přemýšlím, kdy nastal ten zlom, kdy jsem ještě trpěla pocitem viny, že holt neuklízím a kdy mi to začalo být tak nějak jedno. Můžou za to asi jedny Vánoce, kdy jsem se donutila uklidit nebo jsem byla spíše donucena asi pod příslibem nějakého nevšedního dárku. Možná to ale byla jenom nějaká lest na mě, na žádný pořádný dárek si totiž nevzpomínám.
Nemám ráda, když se něco dělá zbytečně, proto když už zvednu ten svůj zadek a uklidím, tak si potom zbožně přeju, aby to tak zůstalo navždy. Ale ouha, oni ti ostatní, co mi nepomáhali a co jenom nakráčeli sezobnout pár těch dobrot z vánočního stolku a drobili všude možně jenom ne do krku, mi udělali ještě větší svinčík, než za který jsem byla zodpovědná já.
Pokud se týče uklízení, tak na mě neplatí vůbec nic jiného, než když mám málo času a návštěvu na krku. Jinak se mé uklízení podobá spíše potulování po místnostech, posedávání po židlích, hledání, co jiného hodně důležitého by bylo potřeba udělat místo toho, než vytřít podlahu. Stihnu si vypít kafíčko, zatancovat si, shlédnout seriál a hadr leží opodál.
Je to již dva roky, co neslavím Vánoce. Minulý rok i když neuklízím, tak jsem celý Štědrý den demonstrativně uklízela. Na protest. Už nevím proti čemu jsem protestovala, ale nakonec se mé Vánoce docela povedly. Byly hodně netradiční. Strávila jsem je telefonováním si s úplně neznámým chlapem. Smály jsme se asi do 4 do rána a dělali, že Vánoce neexistují.
Tento rok jsem se spíše než nad úklidem zamyslela nad tím, proč se z Vánoc stalo něco tak povrchního. Původní smysl Vánoc, který si myslím, že je být s lidmi, které milujeme a obdarovávat lidi, které máme rádi, se tak nějak ztrácí úplně do neznáma. Pohltí nás nesmyslné starosti, mezi než patří i pulírování věcí, které stejně nikdo nevidí a kupování dárků lidem z povinnosti.
Vánoce jsem vyřadila ze svého života a i když mi to není po chuti, letošní rok jsem se musela zase zařadit mezi ty šílence, kteří nahánějí dárky a polykají kostičky u prostřeného stolu. Co dodat. Dělat, že Vánoce nejsou není jednoduché, když jsou všichni okolo posedlí šílenstvím, jak si je co nejlépe užít. Nikdy jsem nevěřila, že nebudu mít ráda Vánoce. Okolo Vánoc přichází nechtěný sentiment, kterého bych se nejraději zbavila, ale pořád to tak nějak nejde. Je to všechno tak dojemné a brečet v kuse se chce asi málokomu.
Když už nic, tak na letošní Vánoce jsem minimálně zvědavá. Někdy je to lepší netěšit se a nechat se překvapit. Myslím, že letos budou zase trochu jiné. Ráda bych ale vyměnila slzy za smích, snad se mi to i letos podaří. Ze srdce přeji, aby se to podařilo i Vám všem. Přeji kouzelné Vánoce.
