Blbé kecy jsou to, co jsem měla vždycky a do čeho mě nikdo nemusel nutit. Ukecaná nejsem. Ale většina lidí čeká, co ze mě zase vyleze a kolikrát to dopředu nevím ani já sama. Většinu svého času improvizuji a to ve všem. Mám to tak ráda.
Tu mi jeden chlap řekl: „Paní, vy jste vážně perla, víte to?“ No, nevím. Kdo ví jak to ten chlap myslel. Řekla jsem jenom u jedněch zkoušek: „Já asi dostanu pětku.“, když jsem tam něco spletla. Tak jsem přemýšlela a opravdu nevím, kde na to došel. Chodili jsme spolu do jednoho kurzu a 2 měsíce jsme se řezali šest hodin v kuse každý den. Víc takových lidí a nemusela bych chodit do posilovny, jak se mi za tu dobu od toho věčného smíchu vyrýsovaly břišní svaly. A to jsme si vtipy nevyprávěli. Humor mám radši situačnější a tak trochu černější. Z vážných věcí dělám nevážné a chytám lidi za slovíčka. Nejvíc srším humorem, když mi teče do bot, a to je skoro pořád. Někdy lidi valí oči, někdy jim ztuhne úsměv na rtech, někdy se smějí, někdy brečí smíchy a ti, co nepochopily mé snahy, si myslí si, že jsem střelená a uraženě kroutí hlavou. Těch je taky dost.
Někdy jsem to já, kdo jediný se směje. Říká se, že smích léčí. Já ho ke svému životu potřebuju a když není nikdo, kdo by chtěl rozesmívat mě, tak špléchám já. Ať se lidi smějou se mnou. Nemyslím si, že bych byla nějak extra vtipná, ale snaha se cení. Snažím se lidi rozesmívat. S některými to jde lehce, u některých se vážně zapotím.
Jsou ale i lidé, na které se směji, ale má snaha, aby mi ukázaly zuby, tady není. Je to ve vysoce stresujících situacích, když po mně někdo šlape, chce mě ztrapnit a chová se nemožně a myslí si, že sklapnu podpadky a poníženě odkráčím nebo se s ním budu hádat, protože hledá někoho, na kom by si vylil zlost. Ale to hledá špatně. Dřív jsem byla pěkný nerv a takovému člověku bych to pěkně vytmavila a řekla pěkně od plic, co si myslím. Ale teď už vím, že o to mému protivníkovi jde. Někoho vytočit, naštvat a zkazit mu celý den. Na toho ať si hledá někoho jiného.
Když za mnou někdo takový přijde, tak ho vyslechnu, dočká se maximálně přiblblého úsměvu a já si v duchu nepřestávám opakovat kouzelnou mantru, která mi mnohokrát zachránila život. A to je: „Když se někdo neumí chovat, tak se někdo neumí chovat.“ To si v duchu říkám a báječně to uklidňuje Myslím si na něco pěkného a na tváři mám pořád ten přiblblý úsměv, který značí, že to, co mi daná osoba provádí, je mi upřímně jedno a můžu ji akorát tak litovat. Protože ve finále je to ona, kdo kříčí, vzteká se a je trapná. A já zůstávám líbezným smíškem a tou, která je nad věcí.
