„Tohle si zvažte“, vytrhne mě hlas z myšlenek, které jsou na míle vzdáleny tomu, že jako křeček zkupuju všechny dostupné potraviny, které by mi udělaly na víkend na duši blaho. „Co?“ „Aha.“ A už letím k váze, která je tam vyčleněna, zdá se, pro mě speciálně. Tento týden už podruhé letím v prostoru pokladen zvážit banány, které si kupuju na svačinu, abych alespoň něco jedla. Jsem totiž zamilovaná. Do své nové práce. Nejím, nespím a jediné, co dělám je, že myslím na práci. Nejen že v práci myslím na práci, myslím na ni furt. Ať jsem doma, ať spím nebo jedu v autobuse, ať letím na ten autobus nebo letím směrem k domovu. Už jsem s tím otravná. Své okolí otravuju tím, že se mnou nic není, nemám na ně čas a ani chuť se bavit o tom, co měli k snídani. Ale v duchu si přepočítávám ty svoje bedýnky, účtuju přirážky a co víc, furt přemýšlím, jak si to všechno nejlépe přeorganizovat a zoptimalizovat, aby to bylo mně i všem ostatním ku prospěchu.
Vypadá to, že se ze mě stává blázen. Mám to tak vždy. Práci měním z času na čas. Ono je to tam potom nuda, až to tam všechno znáte a není nic nového, co byste se mohli naučit a zvýšit si tak kvalifikaci. Co není nuda jsou první měsíce v nové práci, kdy se rozhodne, jestli je to to pravé ořechové pro Vás. Jsem toho názoru, že pokud má nějaká firma velkou fluktuaci zaměstnanců, tak by se měla zamyslet nad sebou, že něco v přijímacím a zaučovacím procesu dělá špatně. Zdá se, že jsem na tohle odborník. Už jsem si řadu těchto procesů prošla a leccos jsem vysledovala. Jsou firmy, které mají na určitých místech stálé zaměstnance, které si určily, že jsou jejich klíčoví a ty dobře ohodnotí a připraví jim podmínky k tomu, aby u nich byli spokojení. A potom mají prostor pro nováčky, kterým už těch příznivých podmínek hodně připravovat nehodlají. Nástup jim ztěžují, jak se dá. Nechají je v tom vymáchat a čekají jestli se vzbrchají a začnou něco dělat, nebo odpadnou. Jsou vyjímky, kde mají ostatní tolik práce, že si váží každé ruky, která jim pomůže a maximálně se snaží, aby podmínky pro nově příchozí byly příznivé alespoň do té míry, co je v jejich silách. Samozřejmě, že je to vždycky risk přijmout nového pracovníka a nikdo neví, co se z něho vyklube. Mnohdy ani zaměstnavatel nemá tušení, co se v rámci zaučovacího procesu nově příchozího v jeho firmě děje a zatluče se to v rámci oddělení. Potom se majitel může divit, proč se mu jeho zaměstanci střídají jako na běžícím páse. Někdy je to dané prací, která se nováčkům přiděluje, nebo odmítavým přístupem stálých zaměstnanců vzít mezi sebe nováčky a všechny vědomosti, které tam za ty léta získávali jim naservírovat na stříbrném podnose a zbavit se tak vlastní nepostradatelnosti. Do hry občas i vstupuje ješitnost a touha oplatit novým to, co si před lety museli sami podstoupit, že jim to také nikdo nepředkousal, tak proč by to měli dělat oni. Tady už ale kráčí osobní boje a ne o to, že v první řadě by měli mít dobro firmy a ne nějaké žabomyší války nebo hry s písečkem, na kterém si i nadále hodlají hrabkat.
Většina problémů při přijímání nového zaměstnace do firmy vyplývá z toho, že někdo odchází a místo něho nastupuje ta nová pracovní síla. Je tady ten časový pres, aby se to stihlo a ta míra prostoru pro nějaké experimenty tady holt není. Odcházející zaměstanec se musí snažit seč mu síly stačí pracovat nadále na své práci a i tak být schopem poskytnout podporu pro nováčka, aby byl schopný se do pracovního procesu ve firmě začlenit.
Dalším problémem obvykle bývá nedostatek informací před nástupem do práce, protože v rámci toho, aby zaměstnavatel ulovit novou kvalitní krev, zatluče co největší množství nepříznivých informací, aby zde nebyl prostor pro nějaké spekulace a všechno se to nadávkuje pěkně postupně, pomaličku, polehoučku a když to všechno vyplyne napovrch, tak utéct bývá už obvykle pozdě. A nebo pozdě nebývá, existuje zkušební doba, která je určena pro obě strany a pokud dojde před přijetím k nějaké křivdě, podání neúplných informací, zamlčení něčeho, co má vysokou prioritu, má to velký vliv na rozhodnutí, zda setrvat či odejít, zda si tu krev ponechat nebo jít raději na transfúzi a vsadit si s nějakým novým objevem. Úplně nejhorší bývají případy, kdy jste přijati na nějakou pracovní pozici a ta né tak zcela odpovídá tomu, co Vám bylo před přijetím prezentováno a většinou se dostaví faktory, které se v rámci jiných sfér nazývají vyšší moc, která se stává rutinou a dělá z pracovní pozice, na kterou jste byly přijímání úplně jiné pracovní místo.
Najít v dnešní době zaměstnání není problém. Problém je najít vhodné zaměstnání. Pokud si najdeme zaměstnání, která nám vyhovuje, nemáme problém přijít do práce dřív, či odejít později, aniž za svoji vstřícnost něco očekáváme. Bereme jako samozřejmost, že my jsme tam proto, abychom se snažili být co nejlepší a na to, aby se dostavily úspěchy nesmíme jenom čekat, ale pro to musíme být ochotní i něco udělat. Mít rád svou práci se nedá naučit. Ale pokud trefíte při výběru zaměstnání do černého, tak to tam je. Děkuji všem bývalým zaměstnavatelům, že mi dali šanci projít jejich přijímacím procesem a že mohl vzniknout tenhle článek. Někdy to byla trefa do černého a někdy to byla opravdu trefa. Ale jak říkám o některých lidech, kteří odešli z mého života a nehodlají se vrátit, že na světě jsou miliony lidí, tak říkám, že na světě jsou miliony firem a je jenom na nás si dobře vybrat.
