Mládí vpřed

„Ti mladí jsou hrozně nezodpovědní, jsou strašně pomalí a je jim všechno jedno,“ Říkala moje šéfová kolegyni. Pak se podívala na mě a řekla: „Vy ne.“ 

No, na to už jsem musela reagovat: „Takže já jsem stará?“ „Ne, nejste.“ Řekla mi na to. Urazila mě vlastně 2x. No, ona byla tak trochu starší....

„Ti mladí jsou čím dál tím horší!“ Připomíná Vám to něco? „Ty staří lidé jsou hrozní“ Opět Vám to něco připomíná? Zdá se, že to tak trochu zavání diskriminací. Trochu záleží do kterého tábora se řadíme. Jestli jsme dostatečně mladí, abychom se mohli rozčilovat na staré anebo jestli jsme dostatečně staří, abychom mohli láteřit na mladé. Já si dovolím nezařadit se do žádné skupiny, protože do žádné nepatřím. Nikde mě nechtějí.

Vzala jsem si z toho ponaučení, že mladí nadávají na staré a staří budou nadávat na mladé a nepřestanou. Ale pokud staří nadávají na mladé, tak si myslím, že nejsou v právu. Je to spíš nějaká skrytá zášť, protože jim jejich mládí závidí. Závidí jim jejich bezstarostnost a to, že je ještě nepolíbily zkušenosti, na základě kterých by mohli být starými a zapšklými starci.

Já to přiznám. Sice si nepřijdu stará, ale mladším rozhodně závidím některé věci, které mají teprve před sebou, nestydím se to přiznat. Ale když se mi na někom mladším něco nelíbí, tak rozhodně nebudu zevšeobecňovat, že všichni mladí jsou hrozní a kdovíco ještě. Jenom proto, že jeden takový člověk shodou okolností takový je a je mladší. Na věku přece zas tak nezáleží. Lidé jsou různí a záleží na každém z nás.

A stejně tak závidím starším jejich zkušenosti, a už bych vážně chtěla být stará a v důchodu. Jednou jsem to jedné takové důchodkyni řekla. Ta na mě hleděla s otevřenou pusou a reagovala slovy „No jo, ale to je poslední štace. Nás už nic jiného nečeká. Než smrt.“ No bylo to nehezké to slyšet, asi na tom bylo i něco pravdy. Ale zase mají přece ty vzpomínky z mládí a mají svá vnoučata, můžou si dělat co chtějí a už všechno ví. To je to, co jim asi závidím nejvíc, to že už všechno ví. Snažím se všechno zjistit, ale jde mi to úžasně pomalu a když už to zjistím, tak si tím stejně tak nějak pořád nejsem jistá. Kdoví jestli to někdy bude jinak.

My mladší můžeme na staré nadávat, ale jednou také budeme staří, tak bysme měli mít pochopení. Mladší už nebudeme, to jaksi nejde, ale taky jsme kdysi byli výkřiky do tmy, děsná zlobidla a s ničím jsme si nelámali hlavu. Byly to krásné časy, musíme si říct a přát je taky jiným. Ať si užívají života, dokud můžou, pak už přijdou jenom starosti a ty štace do neznáma.