Mazel nebo tlusťoch?

Už se nedivím těm lidem, kteří říkají, že počítač je žrout času. Ano je to žrout, který žere a nemá nikdy dost. Krmíme ho furt, ale je to nenasyta. Čím víc dostává jídla, tím má větší hlad.

A je na nás, jestli mu to jídlo budeme dávat a bude z něho tlusťoch, nebo mu utneme tipec. Když ho budeme krmit, bude z něho tlusťoch a z nás potom taky. Protože je to tvor společenský, tak nesnese, aby byl jenom chviličku bez nás. Máme ho tak rádi, že ho musíme rozmazlovat, přece ho doma nenecháme samotného. Sebou si ho vzít také nemůžeme. Tak co? Jako hodní rodiče svého miláčka necháme doma, aby mu nebylo zima a zůstaneme s ním? Ano je to mazel, který si vyžaduje neustálou pozornost.

Vždycky se směju, když si nějaká starší osůbka pořídí počítač a ještě před rokem se smála mně. Já se teď směju a bezelstně se ptám, jestli by si bez toho svého tlusťocha dovedli představit další minuty, hodiny, dny či roky svého života. Ten pohled na ten úsměv, který vždy vyloudí na svých rtech je k nezaplacení. Mám je na své straně.

Na svého miláčka nedám dopoustit, nehnu se bez něho ani na krok a lidem nepolíbeným počítači se nedivím, že se tak často nudí. S počítačem se nudit nelze. Nelze sice dělat také nic jiného, protože je to tlusťoch, který Vás k sobě přitáhne, má po vás hlad větší než kdejaký milenec, který Vás hltá očima.

Ne každá osůbka, ale vyloudí ten bezelstný úsměv, když se zeptám, jestli by toho svého tlusťocha dali. Ještě je i spousta takových, kteří počítač berou jako nutné zlo a brání se a brání. Brání si práci s ním užívat, dělají jenom ty nejnutnější úkony a v lepším případě, když jim to s počítačem nejde, tak na nic, co neznají nešahají. Je to kapinku složitější jak mobil, stačí stisknout tlačítečko a několikahodinová práce je v pr…. To se mi také několikrát stalo, ale nadávat na počítač, když si za to můžeme sami? Né počítač je mazel a čas je to, čím ho musíme krmit, aby stal našim kamarádem.

Říká se odříkaného chleba největší krajíc. Jak jsem před mnoha, mnoha lety začínala s počítači, tak jsem je také nenáviděla. Ve škole do nás machři přes počítače hustili nějaké lomítka, dvojtečky, příkazy, mluvili na nás tou svou odbornou hatmatilkou a my jsme na ně čuměli a říkali jsme si, že to snad nemyslí vážně, že by nám toto v budoucnosti k něčemu mohlo být. A moc daleko od pravdy jsem nebyla, když si na to teď vzpomenu. Všechno jde tak rychle dopředu, že co dřív zabralo půl dne, je dnes hotové za chviličku a internet je úplný zázrak. Bez počítače už si svůj život představit nedovedu, to bych radši dala mobil, ten je mi teď celkem k ničemu a to jsem si před pár lety myslela, jaká skvělá věc je ten mobil.