Madam

„Co to je?“ podívala se na obrázek. „Nic, to je jenom tak. Pro radost.“ „To je čmáranice! Maluj něco pořádného. Třeba ženské,“ řekla mi jednou. Maluju teprve tři měsíce a dělám to s úžasným nadšením. Většina z toho jsou opravdu čmáranice, ale strašně mě to baví.

Může za to on. Je to čaroděj. Objevil se znenadání a potom zase zmizel. Nechal po sobě nesmazatelné stopy. A i když zmizel, pořád tady vlastně je. On je malíř, ne já. Já jsem si to jenom přála jako malá. Bylo mi asi 6, seděla jsem v kuchyni a plodila ty svoje čmáranice a říkala, že chci být malířkou. Pak mi dědeček řekl, že bych musela malovat nahé lidi. Nevím, proč mi to říkal, ale fakt je, že malířou nejsem.

Celý život jsem schraňovala každou pastelku a fixku, protože jsem chtěla malovat. Ale buď na to nebyla ta správná doba, neudělala jsem si čas nebo jsem kolem sebe měla mnoho lidí, kteří mi říkali, co mám a co nemám dělat. Vždycky jsem vytáhla ty pastelky a začala malovat, ale nevěděla jsem co. Snažila jsem se obkreslovat to, co vymysleli jiní a moc mi to nešlo a přestalo mě to bavit.

Pak přišel on a řekl mi: „Mám pro tebe dárek.“ A dal mi obrázek. Namaloval mě. A řekl: „Já vím, že to není dobré, ale tak tě vidím já. Maluju tak, jak to cítím. Namalovala jsem pár opravdu hnusných obrázků. Ale mu se ty obrázky líbily. Řekl mi, že na malování je důležité malovat podle pocitů, proto žádný obrázek nemůže být hnusný, když to tak cítíš. Od té doby už nikdy nemaluju očima nebo rukou, ale srdcem.

Když se cítím bídně, tak vytáhnu pastelky a fixky a maluju. Vždy se při tom dostanu do úžasné euforie. A když mi někdo říká, že je to hnusné, myslím si svoje. Malovat už nepřestanu. Nikdy.