Kdo má tady pravdu?

Nenarodila jsem se v krabici od vína a tak se může zdát, že některé moje názory jsou jako z říše snů. To, co mě v poslední době hodně kouše do paty, je jedna nespravedlnost, ke které se dostanu později.

Zatím se zeptám. Když půjdete do obchodu a zaplatíte si za jeden rohlík, kolik jich dostanete? Já si myslím, že když zaplatíte za jeden rohlík, měli byste dostat právě ten jeden. Ani víc, ani míň. Cena je stanovená předem, když chcete víc rohlíků, logicky musíte šáhnout do kapsičky a zaplatit více.

Úspěch některých papalášů tkví v tom, že rohlíky dostanou zadarmo a prodávají je dvojnásob dráž. Což mi připadá jako podnikatelský úspěch a nemám nic proti tomu, pokud to nejsem já, kdo dává ty rohlíky zadarmo. Za svůj plat, který v práci dostávám, si můžu koupit pár rohlíků, ale na rozdávání nemám a proto, když mě někdo nutí dělat přesčasy s tím, že je to moje povinnost a za mou odvedenou práci navíc zhrábne tučnou odměnu a mě nedá nic, tak mu můžu akorát tak vzkázat, ať mi políbí tu část těla, kam normálně slunce nesvítí.

Ve své současné práci prožívám bossing a sexuální harašení. Nepracuje se mi tam nejlépe, ale i přesto se snažím. Z představy, že někde jinde je líp, jsem už vystřízlivěla a snažím se brát si to, co mi vyhovuje. Vážím si toho, že můžu pracovat v tak hezké firmě, snažím se celý den pracovat, nechodím si po kafíčkách, nevykecávám se s kolegy. Nevidím však důvod, proč zadarmo zůstávat v práci déle, když se v dané firmě nepracuje na zlepšení time managementu, nepracuje se systematicky, problémy se řeší, až vzniknou, vzniklé situace se nijak nevyhodnocují a s lidmi se zde zachází, jako kdyby to byly hadry na holi, jenom s nimi vytřít zem, makej a nebo umři. Na pracovišti se lidé pomlouvají a aby se hřáli na výsluní, tak neváhají své kolegy před vedením shazovat. Většina z nich to dělá čistě z toho důvodu, aby se oni sami neocitli v zorném poli a nikdo si nevšiml, že to jsou to právě oni, kteří toho nemají moc co na práci.

Je to asi půl roku, kdy jsem se snažila zbavit starostí, které mě pronásledovaly na každém kroku. Některé byly smyšlené, některé se zakládaly na reálných obavách o přežití. Zařadila jsem si život do škatulek, které se vzájemně nedotýkají a žije se mi tak lépe. Nenechám si narušovat soukromí tím, že budu doma myslet na práci a že mě někdo bude v 21. století nutit pracovat zadarmo přesčas, když mzda, kterou mi platí, nedosahuje takové výše, abych mohla svobodně žít a dělat si to, co chci. Trpím takovou představou, že někteří lidé si s přibývajícím částkami na kontě začnou myslet, že si můžou s lidmi dělat, co chtějí a když jim někdo odmítne poslušnost, tak s nimi neváhají tu podlahu vytřít. Do této fáze jsem zatím nedospěla a sama jsem docela zvědavá, jak tohle celé dopadne.

Včera jsem si zrušila Facebook. Je to zvláštní, jak mě v poslední době začalo štvát, že mi někdo píše, když se mi to zrovna nehodí. Napsala jsem poslední vzkaz, že kdo se mnou chce zůstat v kontaktu, tak mi může poslat e-mail na [e-mail]. Pokud mi chcete někdo napsat, tak také klidně můžete. Napiště mi třeba také Vaše pracovní zkušenosti, ráda si počtu, že nejsem sama, kdo sebou nenechá vláčet a bojuje do poslední kapky krve, protože jedině nevzdávat se za žádných okolností má v životě cenu.

Rohlíkům zdar.