Jak mi ho nechtěli dát

Jestě včera jsem si myslela, že můj život je nudný. To proto, že se nic neděje a musím udělat nějakou změnu. Dnes jsem se proto rozhodla, že si zajdu na radnici.

Uf je jediné, co mě po její návštěvě napadá. Není to ale uf od úlevy. Možná by to uf mělo znít spíše jako fůůůj.

Ale dále k tématu. Každý rok to dělám a rozhodla jsem se i letos, že si to udělám sama. Řeč je o daňovém přiznání. Slyším to z každé strany: “Dělala jsem si daňové přiznání.” “Zapomněla jsem si udělat daňové přiznání, když jsem byla v Polsku..." “Proč si ho děláš v Polsku?” ptala jsem se já. Teď můžu jenom říct, já hloupá, že jsem si ho neudělala také v Polsku.

Snažím se žít bez stresu. Musím říct, že se mi to docela daří. Nebo lépe řečeno: dařilo se mi to. Do dneška. Víme, že všechno souvisí se vším a ani ta myšlenka žít bez stresu proto nebyla bezdůvodná. Je to narážka na zažírání stresu vším, co je tááák chutné a tááák nezdravé.

Dnes jsem přiběhla domů a byla jsem rudá vzteky a i když jsem si plánovala, že si udělám zdravé jídlo, rozuměj zdravovou brokolicovou polévku a rizotko se zeleninkou a červenou čočkou, teď jsem si musela ústa zacpat něčím úplně jiným. Veškerý můj klid je pryč. Občas to tak mám. Vztekám se. A někdy i bezdůvodně. 

Jako každý rok si zaběhnu na úřad a vyzvednu si formulář na daně. Finanční úřad v mém městě není a proto se vydávám na úřad městský. Ten je tady víc zavřený, než otevřený. A jelikož jsem dnes měla volno, tak jsem si tam zašla hned zkraje. Jít se mi tam z nějakého důvodu nechtělo a i když nemusím zase všechno vědět, teď už ten důvod znám.

Přijdu k radnici. Pro kontrolu mrknu na otvírací hodiny: otevřeno. Dveře: zavřené. Byly zavřené jenom na oko, aby nikdo nechtěl jít dovnitř. Jinak si to nedokáži vysvětlit... Vejdu dovnitř. Uvnitř naopak skoro všechny dveře pootvírané. V každých seděl někdo, kdo měl plné ruky práce, telefonoval domů mamince, aby mu nezapomněla koupit svačinu na zítra, někteří měli před sebou třeba jeden papír a razítko, v ruce většinou ten telefon. Potkala jsem tam asi i starostu. Ten mě zdaleka zdravil a v ruce měl kufřík. Všichni mi říkali dobrý den, ne ahoj, jak je v Německu na menším městě skoro všude zvykem.

Cítila jsem se tam skoro jako vítaný host. Informace tu nemají. To mi ovšem nevadilo. Zaklepala jsem na jedny dveře, počkala až kočka domluví s maminkou, upraví si sukní a vzhlédne, kdo si dovolil ji v pracovní době obtěžovat. Řekla mi: “Dobrý den.” Začala jsem slušně, řekla a jsem jí také: “ Dobrý den, mohla bych se Vás na něco zeptat?” Dělám to tak vždycky. 

Podle mně by tak její odpověď mohla znít jenom: “Já nemám čas.” Nebo může znít: “Ne, já nemám čas.”. To nebyl však tenhle případ. Paní chodila na kurz asertivního chování, vůbec neposlouchala, co říkám, ale jakmile se ve větě objevilo slovo daně opakovala pořád dokola, že ona je z městského zastupitelství. Řekla mi to asi třikrát. Ale já se nedám jenom tak lehce odbýt. Finanční úřad v Gross Gerau je vzdálený 20 km a cesta vlakem tam a zpět stojí v přepočtu 460 Kč. Poslala mě do dveří číslo 4.

Číslo čtyři je asi kouzelné. Nebo možná byla kouzelná jenom ta paní, protože i když už nevypadala na dvacet, dokonce ani na třicet, jediné slovo, které uměla říkat bylo ne. Představte si, že ne byla schopná říct i na mou poslední už rozzlobenou větu: “To jste to nikdy nedělala?” První věta zněla: “Můžete mi pomoci?” Chybu jsem ale udělala určitě já. Měla jsem se přece říct: “Můžu se Vás na něco zeptat?”, tak jak to dělám vždy. Odpověď ne by od ní tak byla nezdvořilái. Než jsem zaklepala, nebylo na ni z venku vůbec vidět, mám podezření, že si lakovala nehty a já jsem ji při tom rušila.

Když mi kouzelnice číslo čtyři nechtěla pomoci, musela jsem nakráčet zpátky k té první primadoně. Byla to ta opakovací. Do čtvrtice mi zopakovala, že je z městského zastupitelství. Kdybych tam byla delší dobu, možná bych si po půl hodině začala myslet, že se tím chválí. Jako když máte hezké zaměstnání a každému na potkání říkáte: “Jsem doktor. Jsem právník. Jsem majitelem oceláren...” Nedalala jsem se. Vyplnit daňové přiznání si umím sama a daňový poradce je tady neskutečně drahý. Když jsem jí svou vybranou němčinou a potokem slov řekla, že chci někoho, kdo je za ty formuláře zodpovědný, hodila do větru další číslo dveří. Dveře číslo osm.

Ve dveřích číslo 4 jsem byla opravdu nepříjemná. Protože jsem paní, řekla, že jsem překvapená, že si nikdy nedělala daňové přiznání. Teď mě to mrzí. Já jsem ten formulář totiž chtěla a začala jsem se bát, že mě vyhodí. To proto, že jsem si dovolila se divit, že zaměstnávají starou babu, která si nikdy v životě nedělala daňové přiznání. A navíc. Ta baba z těch dveří číslo 4, se začala promenádovat na chodbě. Neznámé dveře a dveře číslo 4, mi dokázaly ukázat prstem ke stojánkům, ve kterém formulář, který jsem chtěla, chyběl. 

Teď nevím, jestli to byla moje chyba, že jsem chtěla, aby někdo doplnil stojánek, nebo chyba těch dam, které mi nebyly schopné říct, kdo ten stojánek doplňuje.

Představte si, že po čtvrt hodině se stal zázrak. Spící panna z dveří číslo 8 nejenomže ukázala prstem, kde je stojánek, ale zašla za kolegou, který měl už pro jistotu dveře zavřené, řekl mi “Dobrý den”, já jsem mu řekla: “Ahoj.” Paní spící mu řekla něco hnusného, nepochybně to bylo o mně, dala mně dva formuláře, já jsem hezky poděkovala, hnusně jsem se podívala na tu promenádující se kouzelnici z dveří číslo 4 a šla jsem domů sníst výbornou francouzskou briošku s čokoládou a zapít to kafíčkem z mého nového kávovaru, který jsem si musela koupit. 

Když jsem někomu před časem říkala, že koupit jsem si ho musela, tak se mě zeptal: “A proč jsi si ho musela koupit?” Odpověděla jsem tehdá jenom: “Musela.” A jestli to teď čte, tak už ví proč. V recenzi jsem totiž četla, že tento kávovar Vám dělá každé ráno šťastnější. A já můžu potvrdit, že to funguje. Je to totiž tak. Dělá mi krásnější dokonce i odpoledne po návštěve radnice. A navíc. Spoustu kávy budu ještě potřebovat. A to až budu to daňové přiznání vypisovat.

A jako vždy ještě tip na závěr. Pokud se nemůžete donutit sportovat a nestále to odkládáte, skočte si každý den na čtvt hoďky na nějaký úřad. A pak už to půjde ráz na ráz. Čtvrt hodiny pobytu na úřadě, kafé, brioška a nekonečně dlouho trvající běh pro zbavení se  vzteku. Pro zvýšení účinku doporučuji nějaký v zahraničí.