Hodina sem, hodina tam, já se na to asi vy….

Dostala jsem nový počítač. V práci. Takže není zase úplně tak můj, ale je nový. Kolega dostal také nový počítač. Ten jeho byl už starý. A zrovna, když nám ho přišli nainstalovat, tak kolega nebyl v práci a já jsem se musela postarat o to, aby všechno šlapalo stejně tak jako před tím na tom mém i a na tom jeho počítači.

To, že nám vnutili ruskou klávesnici jako bonus zadarmo, který se neodmítá, o tom pomlčím a budu se věnovat raději tomu, že kolegovi ukazoval jeho nový počítač o hodinu jinak, než můj! Řekla jsem to technikovi a ten to hned spravil.

Asi tak za čtrnáct dní jsem se koukla na hodinky a ejhle: můj počítač dostal stejnou nemoc, jakou měl ten kolegův. Ukazoval o hodinu míň! A úplně sám od sebe! Přišla jsem na to zrovna, když mi šéf říkal, že jede s nějakou zákaznicí na výlet do nějaké firmy a velice důležitě mi líčil, co přesně tam tak straaaaašně dlouho budou dělat. Vůbec jsem ho neposlouchala a zaskočeně hleděla na hodiny na zdi a na čas na mém počítači. Koukla jsem i na hodinky. Byla jsem tak zmatená, skoro jako lesní včela. Suverénně jsem vyhodnotila, že ten nový počítač bude asi šmejd a ten čas tam nějak hapruje a potřebuje můj zásah. Bylo tam jakýchsi kolonek na úpravu časových pásem. Do toho jsem se raději nepouštěla a ručně upravila čas, podle mých hodinek.

Odpoledne jsem potkala na schodech kolegyni a říkám jí: „Co tu ještě děláš? Ty děláš přesčas?“ A ona se na mě podívala jako na blce a říká mi: „Já končím až ve dvě!“ Říkala jsem si.  „Aha. Tak to asi ještě nejsou dvě,“ i když se mi zdálo, že bylo něco kolem třetí... Seběhla jsem dolů na dílnu a koukla hned na hodiny a divila se, že je tak málo hodin, že o patro výš jich bylo jistě víc, ale hned to zase vypustila z hlavy.

O chvilku později jsem doběhla k počítači a ba: čas na mém počítači se asi změnil! A určitě zase sám! Můj mobil ukazoval zcela jiný čas, než můj počítač! Asi se sám od sebe zbláznil. A tak jsem si opravila čas na počítači a šla poslušně domů podle času, který mi ukazoval můj počítač, můj mobil, hodiny na stěně a docházkové hodiny. Přesně. Odešla jsem přesně. Nový brigádník se mě ještě ptal: „Vy už jdete?“ A já říkám, že ano, že dělám do čtyř.

Když jsem dnes přišla do práce, tak můj počítač byl už vyléčený! Koukla jsem se na mobil a na počítač a čas byl stejný. Už jsem byla zmatená jenom o něco málo než lesní včela. Do té doby než jsem se o půl čtvrté koukla na hodinky. Pomyslela jsem si: „Ten čas letí, šak jsem teprve byla na obědě!“ No nic. Když už je tolik hodin, rychle to tu sklidím a dodělám to zítra. Šla jsem pouklízet a tu vtrhli do kanceláře řemeslníci, že jdou spravovat světlo, nikdo si mě velice nevšímal. Někteří kolegové chodí většinou o trošku dřív z práce než já, jiní zase později. Kolega, co měl původně špatně čas na pc, pracoval dnes přesčas. Říkala jsem si, že asi musí pracovat za dva kolegy, co mají dnes dovolenou. Nebývá zvykem, aby zůstával v práci dýl. Já jsem měla všechno sbalené a brigádník na mě volá: „Vy už také jdete domů?“ Říkám, že ano. Sbalila jsem si saky a paky, seběhla schody, dala si odchod. Na docházkových hodinách skočil čas 15:01. Cvak! Vyběhla jsem schody zase zpátky do kanceláře a kolega, co končí normálně ve 3 si zavazoval boty a mě bylo hned jasné odkud vítr vane. Říkám: „Můj počítač má posunutý čas! Teprve jsou tři hodiny!“ Sedla jsem si, zase roztáhla ty své krámy a pokračovala v práci jako by se nic nestalo. Pak jsem se mrkla na hodinky a začala se smát! Můj počítač není blázen, ale moje hodinky ukazují o hodinu víc, protože jsem si na nich nenastavila ještě zimní čas! Že je to blbá výmluva? Jo je, ale pravdivá. Mé hodinky se hřály několik měsíců, několik set kilometrů od mého domova, než mi je cukroušek přivezl z domova svého, kde jsem si je zapoměla. Čtvrt roku měl na talíři, že nevím kolik je hodin, protože moje hodinky jsou u nich doma, že se s ním rozcházím a mé hodinky mi má poslat poštou. Nezabíralo nic, hodinky byly furt tam, kde byly a já chodila z práce ve 4. Jsem zvědavá, jak dlouho bude mít na talíři to, že jsem kvůli němu byla dva dny za blbce, když jsem si střídavě myslela, že se můj počítač zbláznil a jak dlouho bude mít na talíři, že se jednoho dne zblázním já z něho.