Může za to jedno odpoledne. Je zbytečné popisovat, co se stalo. Nevěděla jsem co mám dělat, zmocnil se mě pocit beznaděje, protože jsem vůbec netušila co bude.
Musím podotknout, že to co bude nevím ani teď a neznám člověka, který by věděl, co přijde. Může si to přát, může pro to něco udělat, ale to co opravdu přijde neví nikdo.
Strašně dlouho mi připadalo, že nemůžu začít zase pořádně žít. Ale pak to přišlo. Mě se ta nejistota najednou začala líbit. Ta nejistota mi najednou dala svobotu a volnost, kterou celý život hledám. Nepřišlo to ale samo. Ze začátku jsem se toho strašně bála.
Cokoliv jsem udělala, tak tomu tak nějak chyběla šťáva, nějaký drift. Nešlo mi radovat se z věcí, ze kterých obyčejně lidi mají radost. To mi sice ještě nejde ani teď, ale vždycky si ale najdu věci, které mě dělají šťastnou každý den. Jsou to maličkosti, kterých jsem si dřív nevšímala.
Donedávna jsem nebyla schopná brát věci tak, jak přijdou, bránila jsem se, kopala nožičkama a bojovala proti celému světu. Nebylo to tak, že bych se jednoho dne probudila a bylo to pryč. Docela jsem se natrápila, přemýšlela o všem, o všech, napsala spoustu krávovin, vyzkoušela dělat spoustu věcí. Možná že to bylo k ničemu. Ale. Ale. Konečně jsem udělala to, po čem jsem tajně snila a neměla k tomu odvahu.
Je to 3 měsíce, co můžu říct, že jsem opravdu šťastná. A teď když to píšu, tak se mi derou očí slzy. Jsou to slzy štěstí. Nestalo se vůbec nic převratného, jenom jsem udělala to, po čem jsem opravdu toužila, to, co nikdo nevěřil, že udělám.
Odjela jsem do Německa a konečně mám pocit že žiju. Přestala jsem psát a začala žít. Možná ještě něco někdy napíšu. Možná. Zážitků mám spoustu, ale asi je nechám první trochu uležet.
Všem co mě s radostí četli přeji lepší zítřky.
