Cestou necestou

Dětství je věc, která pokud se povede a stojí za to, můžete na něj vzpomínat celý život. Je to období v životě člověka, které když se nevydaří, tak nám zanechá nesmazatelné stopy na duši.

Když jsem byla dítě, nemusela jsem si hrát s polínkem, i když mi to bylo často předhazováno, že dříve děti neměly tolik hraček. Byla jsem vychovávána způsobem: „Zabav se jak chceš." Hodiny jsem si dokázala hrát s lístky jitrocele, s lískovými oříšky, s pampeliškami, s bodláčím, s lopuchy, s kopretinami, se zvonečkami, s žebříčkem, s hluchavkou a s ostatními rostlinkami, které rostly v okolí.

Jednoho dne jsem vyrostla a víc jsem se začala zajímat o knížky a okolní svět. Po letech jsem se rozhlídla kolem sebe a zjistila, že ke každé té rostlince, která mě provázala dětsvím, se váže nějaká vzpomínka, nějaký příběh. Přišla jsem na to náhodou, když jsem začala fotografovat. Rozhlídla jsem se a spatřila tu krásu. Vydala jsem se do míst, kde jsem si hrála v potůčku, kde jsem si stavěla bunkry, kde jsem lítala po lukách. Když fotografuji přírodu, jsem nadšená, ale když jsem si obešla ta místa, se kterými se pojí ty příběhy byl to super pocit.

Dnes jsem se vydala mimo toto území a zjistila jsem, že i když ráda fotografuji přírodu s příběhem, úplně nejvíc se mi líbí ta příroda, kde jsou ta místa nenarušená a lidskou rukou netknutná.

Dnes jsem se prodírala podél železniční trati a modlila jsem se, aby mě každou chvíli nesejmul vlak. Objevila jsem jiné druhy rostlin, o které jsem do té doby nezavadila pohledem. Projíždí tudy sice vlak, nejedná se o odlehlé místo, ale není dostupné z komunikace. Byl to zase jiný pohled. To co vytvoří sama panenská příroda lidské ruce nenaranžují.