Brukvičky

Vylovila jsem žlutooranžový kousek z polévky, okoštovala a už podruhé tento týden jsem si řekla, že ty brambory v Německu mají nějakou zvláštní chuť.     

Jako v poslední době polévekchtivá si často kupuji sáček, do kterého němčouři vždycky přibalí nějaké to překvapení. Začala jsem tak jíst a milovat celer i petržel. Tentokrát u mrkve a pórku, který jsem opravdu chtěla, ležely v sáčku 3 polodlouhé bulvičky, které jsem nejenže jíst nechtěla, ale ani netušila o jakou zeleninu by se mohlo jednat.

Před ještě deseti dny jsem si užívala, že nic nemusím. Ani vařit. Byla jsem zase po dlouhé době na návštěvě v Česku. A musím říct, že Česká Republika je výborná země na dovolenou. 

Přiznávám se bez mučení, jsem trošku rozežraná. A vždycky jsem byla. Než abych snědla něco, co mi nechutná, tak budu raději hladovět. A musím konstatovat, že jsem letos v Praze objevila jednu krásnou restauraci u Mlsné Kavky. 

Kroužila jsem již delší dobu kolem, ale nakonec jsem zavítala do jednoho obchodu. Zeptala jsem se prodavačky, kde by se dalo dobře najíst. A vrátila jsem se na místo činu. Dala jsem si Topinabury s hříbkami, jablkem a tak dále. Každou chvíli jsem v puse cítila jinou chuť a asi to tak mělo být. Po dlouhé době jsem snědla něco a chtěla jsem ještě. Jako nápoj jsem si dala šťávu z červené řepy s jablkovou šťávou. Nebýt vedle sedící dámy, která do sebe ládovala nějakou polévku a chvástala se, jak nepracuje, ale sedí v představenstvu nevím čeho všeho a měla plnou hubu dotací z Evropské Unie, tak bych to nazvala nejlepším tentoročním zážitkem z Česka. Uděluji tedy jiné ocenění: nejlepší gurmánský zážitek. Předběhl i ty minuloroční mušle. Předhodil mi je jeden italský kamarád. Jeho mamča mu je nabalila ze štědrovečerní večeře a já jsem mu je všechny snědla. Do té doby jsem nic lepšího nejedla. A a to jsem je nechtěla ani ochutnat, protože už jsem kdysi něco podobného v jedné restauraci jedla. Chutnalo mi to tehdy jako žvýkačka, kterou někdo už nechtěl a to byl i důvod proč mi to nešlo spolknout. Mušlím tedy na druhém místě zdar.

Myslím si, že to, že jsem si tak pochutnala, nebylo tím, že jsem si konečně sedla. Tahala jsem se totiž několik hodin se třemi těžkými taškami se vším možným. Ač mám ráda minimalismus, tak mám jednu takovou úchylku, která s tím vůbec nekoresponduje. A to je touha hromadit více či měně potřebné věci. Bojuji s tím celý život a když mi někdo něco vyhodí, dokážu mu to vyčítat mnoho desetiletí. Nebudu tady popisovat, jak jsem dodnes naštvaná, když mi někdo vyhodil umělecké dílo v podobě modré sádrové ruky s uřezanými prsty, krvavě natřenými, které vzniklo z odlitku z gumové rukavice a mělo sloužit na odkládání šperků. Bohužel sádra dobře nezaschla a morbidní barevná úprava musela nuceně následovat. Nemluvě o tom, když jsem byla nucena vyhodit sešity z prvního stupně a později i z druhého stupně základní školy. Protože víte co: co kdybych je někdy potřebovala. To, co považuji za potřebné a životné důležité já, ostatní můžou hodnotit jako zbytečné. To je pochopitelné. Ale vzhledem k tomu, že existuje internet, tak na své sešity už tolik nemyslím a sochařka ze mě také nebude, tak čert vem tu ruku, na kterou jsem byla tak hrdá. 

Zatímco u nás doma je sport něco jako nadávka, já toužím lyžovat. Toužím je to správné slovo. Takže jako velice potřebné jsem kdesi doma vyhrabala tři věci: lyžařskou helmu, brýle a parádní lyžařské kalhoty. Po návratu do Německa jsem je švihla k bruslím, které se mi už dva roky hřejí v botníku, protože, co kdybych náhodou chtěla jít bruslit a tak dále, že jo...Takže kdybych chtěla jít lyžovat, tak víte co...

Zatímco Vám píšu toto, tak na mě čeká má vzácná polévka, které jsem přišla na chuť až v poslední době. Plave v ní snad všechno a já se bojím ochutnat. Hlavně proto, protože jsem zjistila, že ten kousek divné barvy není brambora, ale mrkev.

Přijet z Německa do Česka a pak jet zase velice rychle zpátky do Německa, je pro mě vždycky šok. A to v mnoha ohledech. Jen velmi těžko se to popisuje, ale hlavní rozdíl je v reakcích lidí na stejné situace a sledování názorů na věci, které jsou v dané zemi samozřejmé a o kterých příslušníci toho druhého státu nemají mnohdy ani tušení. Na takové věci narážím i v neadekvátních reakcích českých médií na nějakou událost v Německu a to z důvodu nedostatečné znalosti věci a přítomnosti předsudků o tom, co si němečtí občané myslí. Vždycky mě překvapí poznámka o tom, že Němci se cítí provinile za hrůzy druhé světové války a proto reagují tak a nebo tak, média si doplní, co se jim zrovna hodí. Zní mi to strašně účelově.

Jako celoživotní občanka Českého státu jsem byla od malička masírována tím, jak jsou Němci špatní, co všechno špatného nám provedli. Nemyslím si, že mrňaví němečtí školáčci jsou manipulovní nějakým pocitem viny za něco v minulosti, ale je zde kladen větší důraz na infomovanost, otevřenost světu, vhodné asertivní chování a navíc, malí žáčci jsou vedeni k tomu, aby přežili základní životní situace, jako je péče o své zdraví, stravování anebo zacházení s penězi a podobné praktické záležitosti. To, že jsou učeni a vedeni k tomu, jak se chovat a reagovat v různých situací je to, co Čechy mate a myslí si pak něco úplně jiného, jenom proto, že se umí lépe přetvařovat a vyjadřovat více slušně, minimálně na veřejnosti. A to, co si opravdu myslí, si řeknou mezi sebou, ale rozhodně ne v médiích. Německo je velmi nábožensky založená země a Němci jsou hrdí na svou kulturu, národ jako takový a i když se někteří chovají velmi nadřazeně a myslí si, že jsou víc než některé jiné národy, není to nic neobvyklého. Tohle funguje i u jiných národů, kde jsou cizinci dokonce ještě méně tolerování než v Německu.

Samozřejmě, že je tu všechno jiné. Hlavně proto, že cizinců a bývalých uprchlíků z minulých let tady žije hromada, což si někteří čeští občané neuvědomují. Cizinci byli a jsou tady každodenní součástí. Není tu upřeno právo na práci jenom kvůli pohlaví a nebo barvě pleti. 

Je pravda, že jsem se v Praze cítila mnohem bezpečněji než v některých větších městech v Německu. Čím je to způsobeno, nechám na posouzení každému z Vás. O jeden až dva zážitky z pražského autobusového nádraží se s Vámi ale alespoň pro porovnání podělím.

Vzhledem k tomu, že do Česka zavítám v poslední době velmi zřídka a to jednou za třičtvrtě roku nebo za rok, podle toho, jak mi to vyjde a tak si všímám všeho. Užívám si, že všem rozumím, i to, že je na mě někdo bezdůvodně milý. Musím ještě poděkovat jednomu klučinovi, který mě nechal ve vlaku sedět na jeho místě, i když měl na moje místo koupenou místenku. I když jsem chtěla, tak jsem si nakonec nepřesedla, celé čtyři hodiny jsem se cpala a pila, chodila po wc a snažila nevnímat jeho pohledy, kterými mě probodával, protože jsem mu nechtě zasedla. Pozitivních zážitků bylo rozhodně víc. Ty negativní mě o to víc zarazily. 

Chodím všude strašně brzo. Těžko říct, čím to bude, ale stejně tak jako tohle ostatní nechápou, já nechápu, zase je. Jak někdo může někam přijít pozdě a vymlouvat, se že měl vlak zpoždění, že mu spadlo kladivo na nohu, nebo něco na hlavu. Dělám si legraci. No prostě: “Jak je možné, že někdo nepočítá s tím, že by vlak mohl mít zpoždění,” zní mi vždycky v hlavě. Takže i proto jsem se toho dne v pátek potulovala kolem nádraží a sbírala poslední zážitky, které si do kufru nezabalím.

Minulý rok jsem si řekla, že si konečně užiji svého obrovského kufru a vezmu si s sebou šicí stroj. Nebudu se ani zmiňovat, že můj kufr byl těžký, jako kdyby byl napěchovaný kamením, ale vůbec tak nevypadal. Jeho čtyři kolečka statečně vláčila onu tíhu celých tisíc kilometrů a já jsem statečně tahala to, bez čeho zase určitě nemůžu žít.

Cesta mi dala hodně. Naučila jsem se říct si o pomoc s kufrem, který byl pomalu větší než já. Byl to takový test mužnosti pro muže. Jednomu jsem musela dát dokonce pět korun, aby mi pomohl s kufrem na schodech.

Tento rok jsem trhla rekord. Byla jsem vybavena těžkýma taškami se vším. Hlavně mou lyžařskou výbavou a ano, byly tam i některé sešity němčiny a učebnice, které jsem ubránila před zničením. Do Prahy jsem dorazila přesně o dvanáct hodin dřív. Potulovala jsem se všude okolo, kafíčkovala, obídkovala, kupovala svačinku do autobusu, sháněla cukrovinky pro kamarádky v Německu, které jsem jim ale bohužel snědla, protože jsou teď na dovolené ony. Pak už mě to nebavilo a začala jsem se trochu bát a přiblížila jsem se víc k nádraží, hlavně proto, že se začalo stmívat.

Usadila jsem se tedy zase na kafíčko tam, kde už jsem byla. Snažila jsem se si užívat, poslední okamžiky ve své milované rodné zemi. S těmi taškami to byl ale kříž a tak jsem se rozhodla se usadit do haly autobusového nádraží. K odjezdu zbývalo už jenom pár hodin. Nic zvláštního se tam nestalo. Do té doby, než se tam strhla bitka. Jeden muž napadl slovně Róma a řekl mu, že je cigán, což se mu samozřejmě nelíbilo. Jeden z nich narazil hlavou o zem. Nakonec se uklidinili a přišla policie. Prohlašovali tam něco takového, že to nemají brát vážně. Mně to celé znělo jako fraška. Hlavně proto, že jsem si odvykla, že v Česku je otevřená nenávist proti občanům jiné barvy pleti tak rozšířená.

Můj druhý zážitek na hlavním autobusovém v Praze byl takový. Všichni přítomní byli hezky oblečení, na úrovni, až na jednoho občana. Z celkového počtu asi sto lidí, kteří posedávali, informovali se, objednávali si, občerstvovali se anebo chodili na wc. Jeden muž si dovolil si sednout na zem a hlasitě telefonoval. Byl mírně opilý a po chvíli začal brečet, že ho někdo okradl. Po asi pěti minutách sedění na zemi u svého batohu byl ochrankou napomenut, aby si sedl na lavičku, že je jich tam dost. Sedl si vedle mě. "A sakra,"řekla jsem si. Dlouho sedět ale nevydržel. Už ve stoje vedle svého batohu sehrál divadlo na maminku na Slovensku a na svou lásku, které říkal, jak ji miluje. Korunu tomu dodala jedna Slovenka. Sedla si vedle mě, její přítel jí klečel u nohou, protože další lavička už volná nebyla. A ta suše prohlásila do telefonu:” ...propil všechny peníze a teď nemá na lístek. “ A to bylo celé. I když mi rvačka, banda policistů a opilec nahnali trochu strach, na hlavní město to nebyla zase taková hrůza.

Občas se stane, že po návratu z Česka, přistanu právě na nádraží ve Frankfurtu nad Mohanem. Stalo se tak i minulou sobotu. Mezi šestou a sedmou ranní jsem čekala na vlak, který mě měl zavézt tam, kde teď bydlím. Venku byla ještě tma a tak jsem se rozhodovala, jestli se mám z autobusové zastávky na vlakové nádraží přesunout hned anebo se chvilku ochomýtat okolo zastávky. Vzhledem k tomu, že začínalo sněžit a stát někde uprostřed parkoviště, kde nic není a ani skoro nikdo tam není, se mi nechtělo. Kdo nebyl ještě ve Frankfurtu anebo v nějakém jiném z německých větších měst v ranních hodinách o víkendu na nádraží, to asi nepochopí a já mu to ani vysvětlovat nebudu. V rámci nudy doporučuji zařadit do zážitkového víkendu. Na autobusové zastávce jsem to vydržela přesně pět minut.

Před vlakovým nádražím už blikala nějaká záchranka. Bylo mi to jedno. Naposledy, když jsem docestovala v pět ráno z Aachenu, jsem si na nádraží sedla a seděla, koukala kolem sebe na cestující a čekala v klidu na vlak. I když je to tam drsné pokaždé, když se tam náhodou octnu, tak tu sobotu ráno jsem se opravdu bála.

Jestli si také pamatujete, jak to chodí v hororových filmech, kde se vyskytují nějaké Zombie, tak ta představa je přesná. Ať jdete kam jdete, skupinky jdou za Vámi a čekají, až se zastavíte, až jim něco nastavíte, nebo tak nějak. Já jsem měla ty tři těžké tašky, sednout si nebylo kam, maximálně do nějaké restaurace, ale restaurace ve Frankfurtu na nádraží mě k sezení nevybízely, rozhodla jsem se raději korzovat. Nevím čím to je, ale já se neumím obléct jako konzervativní Němky. Něco jako modré nebo černé rifle, béžová nebo khaki bundička, hurá a jedem. Když cestuji tak zářím zdaleka. Nevím jestli je to nevýhoda nebo výhoda, ale dělám to tak vždy automaticky. Můj křiklavě zelený kufr jsem s sebou tentokrát neměla, protože jsem si myslela, že když budu mít jenom malou tašku, tak nebudu zase tahat tolik potřebné věci... Ovšem své žluté rifle jsem si dát nezapomněla. Jsou tak pohodlné.

Nic se mi nestalo, ale bála jsem se festovně. A nebylo to tím, že v minulosti proběhly nějaké útoky na ženy na větších německých nádražích. Nebylo to proto. Ten pocit tam mám vždycky, nerada tam jezdím, bojím se tam. Většinou jsem tam za  blondýnu ve žlutých riflích. A hlavně v jako pátém největším městě Německa tam žije na 180 národů. Teď prosím to porovnání: Praha, já se třemi taškami, žluté rifle, blond vlasy,  sto Čechů, jeden róm, 3 Slováci. Frankfurt nad Mohanem o 7 hodin později, já se třemi taškami, žluté rifle, jediná blondýna, 180 lidí, každý jiné národnosti a můj vlak jede až za hodinu. Rasistka nejsem, ale blbá také ne. Strach o přežití ve zdraví 100% větší než v Praze.

Většina cestujících neměla žádná zavazadla, ruky v kapsách, sešlé oblečení, nekvalitní boty. O peníze si řekl jenom jeden pasažér. Nepozorovaně se jich ke mně přiblížit pokusilo nespočetně. Snažila jsem se vyhledávat osvětlená místa, kde se prodávalo nějaké občerstvení, nebo jít do obchodu s knihami. Stan pro uprchlíky se nacházel v zadní části nádraží. O podrobnosti jsem se nezajímala, ale policistů tu bylo víc než při minulé návštěvě nádraží. Musím říct, že nesnáším nádraží ve Frankfurtu a nikdo by mě nedonutil, abych jela po schodech dole do podzemí, ani kdyby mi nabídl, že rok nemusím pracovat a dostanu za to peníze. 

Minulý rok v létě jsem byla dokonce i na nádraží v Hamburgu, kde později na Silvestra proběhly útoky na ženy. Řeknu Vám, že tam jsem se bála i ve dne a snažila jsem se tam vyskytovat minimálně. V Hamburgu se individua poflakují spíše venku a to z každé strany nádraží. Ovšem město je to nádherné, stejně jako Paříž.

Víc než v sobotu jsem se se bála snad jenom, když jsem jela navštívit metrem jednoho kamaráda v Paříži. Když jsem mu pak říkala o svém strachu, řekl mi, že mám ty lidi jednoduše ignorovat. Co platí v Paříži neplatí ovšem ve Frankfurtu. Tady se musí mít člověk opravdu na zřeteli, mít oči i vzadu a když se k Vám někdo přibližuje, posunkem a beze slov naznačit, ať vypadne a spoléhat se, že si na dostatečně osvětleném místě nic nedovolí.

Malé vysvětlení, proč se uprchlíci hrnou zrovna do Německa a proč to vypadalo, že jsou vítání: 

Pár set tisíc uprchlíků se tu ztratí, to za prvé. 

Za druhé. Někteří zde již delší dobu žijí a nějaký konflikt v jejich zemi jim jenom nahrává, aby si zařídili, že v zemi můžou být legálně a ještě si za to nechat platit. 

Za třetí. Vítání tady nikdy nebyli, i když by to tak z médií mohlo vyznít. 

Za čtvrté. Je rozdíl, když někdo nabídne pomoc někomu, protože ji potřebuje a když někdo této situace zneužívá. Zjistit rozdíl je velmi těžké. 

Mohlo by následovat spoustu dalších bodů, každý ať si dle svého dosadí, co chce, ale ve finále za vším stojí stejně peníze a to ať si každý přebere jak chce.

PS: V mezičase, kdy jsem vařila polévku a psala tenhle článek se mi v obličeji udělal flek. Doufám, že to nebylo z té polévky z těch podivných brukviček, které obarvily mou polévku tak, že i brambora vypadala jako mrkev a naopak. 

Na závěr jeden tip: pokud spláchnete brukvičkovou polévku dostatečně rychle, tak Vám červená řepa neobarví záchodovou mísu.