Ber ho, holka!

„Chraňtěbožejestliněkdyněconěkdeukradneš!“ To je slovo, které mě provázelo celé moje dětství. Moc jsem tomu nerozuměla, hlavně tomu úseku s tím Bohem, protože ať se moji rodičové snažili jak snažili, tak v něco takového jako je Bůh, se mi nikdy nepodařilo uvěřit.

Něco ukrást je snadné. Dodneška docela nechápu smysl toho, když někdo něco ukradne. Je mi to proti srsti. Když je něco snadno k mání, tak mě to prostě neláká. Mám raději překážky.

Občas mi zůstane otevřená pusa dokořán, co všechno jsou lidé schopni ukrást. Naposledy s tou pusou se mi to stalo, když teď už můj bývalý přítel při první návštěvě u mojí celé rodiny začal vykládat, jak ukradl mobil a aby nevypadal, jako zločinec, tak dodal, že ho daroval bráchovi. Možná mi měl potom do té pusy něco strčit. Třeba zákusek. Řekla jsem mu totiž, ať drží hubu a vypadne. Nechtěl přestat mluvit a ani pochopit, že to myslím naprosto vážně. V úžasu jsem sledovala, že jsem z přítomných jediná, kdo je rozčarovaný nad jeho slovy. Nemyslím si, že bych pocházela ze zlodějské rodiny, ale chlapec byl spíš za hrdinu a já za hysterku, která dělá z komára velblouda. Styděla jsem se za něho, jak za nikoho na světě. A to jsem si před měsícem musela vytrpět návštěvu u jeho rodiny. A to zbytečně. Stínová tchyně mi vykládala story, jak si se sousedy přehazovali psí hovínka v sáčku, které jim někdo hodil do popelnice. Příběh z jeho rodiny jsem poslouchala se zavřenou pusou s lehkým uspokojením, jak je moje rodina normální.

Kde jsem přišla k tomuto cukrouškovi, o tom bych pomlčela, ale o čem mlčet nejde je to, že vztah s tímto mužem byl jenom žert, hříčka přírody, jinými slovy bych to možná nazvala peklo na zemi. To, co se dělo asi nikdo z nás nemohl myslet vážně. Nic hezčího, ale zároveň strašnějšího jsem nezažila. On byl, nebo pořád ještě je, psychopat. Ten, co si Vás omotá kolem prstu a potom Vás spolkne. Kousek po kousku si z Vás ukrajuje a pojídá Vás, jako byste byla ta největší pochoutka na světě. Ovšem jenom do té doby než se Vás přejí.

Tolik neuvěřitelných lží a výmluv jsem neslyšela za celý život. Je rozdíl, když ten, který Vám lže má dvojitou bradu, pleš a zkažené zuby nebo ten, který neříká pravdu je malý rebel, který na Vás zírá těma svýma nevinýma očima, má dlouhé vlnité vlasy, zadek jako model a každou svou lež dokončí neodolatelným úsměvem a vy nevíte, jestli mu máte ty jeho další lži věřit, nebo ho plácnout přes ten dokonalý zadek. Je těžké uvěřit tomu, že to, co říká, je jenom další omotávka. To vše je vyváženo těmi okamžiky, kdy Vám řekne, že jste to vy, která má dvojitou bradu, že jste to vy, která by měla více cvičit, že jste to vy, která si nechala oškubat své dlouhé vlasy a že před tím to bylo lepší a že vy přece nejste zase tak moc krásná, ale mu to stačí, protože on je také tak obyčejný.

Je to strašně těžké se vyvázat z něčeho, co je hezké, ale co je zároveň tak ošklivé. Když je těch hezkých chvilek čím dál tím míň, v rámci zachování si nezávislosti se rebel snaží vyvázat z jakékoliv zodpovědnosti. A za ty zlé chvilky by se nemuseli stydět ani pan a paní Smithovi z toho filmu, kde lítaly facky. Všechny mince mají dvě strany. Je to strašně těžké se vyvázat z něčeho, co je tak opojné, ale co nikam nevede, maximálně tak do postele. Bylo to jako sen. Občas ale potřebujeme píchnout špendlíkem, protože je čas se probrat.

Všichni se nakonec vybarví. Někteří dříve, jiní později. Podstata se shodná. Vzít si to, co mi nepatří a aby si nikdo nevšiml, že to, po čem toužím není moje. Je to stejné jako s tou krádeží, když si bez jakékoliv námahy bereme to, co si myslíme, že nám právem náleží.

Nemám to ráda. Utrpení v této dlouhé ulici bylo příliš velké, než aby to mohlo pokračovat, příliš velké, než aby se na něho to dalo zapomenout přes noc. Sice bylo vykoupeno okamžiky, kdy nemůžete uvěřit, že to, co se právě děje, je pravda, jak to bylo krásné. Ale je to jako ta mince. Vždycky má dvě strany. Nikdy nechceme vidět tu druhou, pokud víme, že tam není to, co bysme chtěli. Ale to neznamená, že je konec světa. Na světě je přece hodně mincí, i když některé jsou schované v kapsách druhých.

Co je tedy lepší? Je vždycky lepší být zvědavý a chtít vidět i tu druhou stranu?