Andílek

Někde v Kielu v Německu postával malý chlapec. Bylo mu asi 6 let. Dřepěl na okraji silnice a pohrával si s kamínky. Přešlapoval z jedné nohy na druhou.

Byl bos a asfalt z cesty se mu lepil na paty. Chlapeček vstal, vytáhl něco z kapsy a pohrával si s tím. Náhle k němu doběhla jeho maminka. Vrazila mu takovou facku, až malý spadl na zem. Ženě to ale ještě nestačilo a začala ho zuřivě bít. Dítě začalo plakat. Rozzuřená žena ho chytla za ruku, trhla jím, aby vstal a křikla: “Kde máš ponožky? Vypadáš jako prase!” Ona sama měla pusu plnou zkažených zubů a mastné vlasy, které jí padaly do jejich výrazně modrých očí. 

Včera byli v přístavu. On tam byl s ní. Nejraději by nechala chlapce doma. Byl jí jenom na obtíž. Neměla však nikoho, kdo by ho pohlídal. Došli k obrovské lodi. Byla nádherná. Pro chlapce to byl překvapivý nebeský zážitek. Chlapeček se začal ihned nahýbat přes palubu, nakukoval dolů a plival do vody. Líbilo se mu to. Začal se hlasitě chichotat a pobíhal splašeně sem a tam a užíval si to. Mamá ho nechala samotného. K chlapci se přiloudil starý plešatý chlap. 

“Chceš žvýkačku?” zeptal se chlapce. Chlapec jednu měl. Ta se mu ale nalepila na jeho zašmudlanou ručičku a nešla dolů.

“Jo,” odpověděl chlapec. 

“Tak pojď.” Kluk to byl opravdu ještě malý a zdál se dost naivní. Ale: Chtěl přece tu žvýkačku, kterou mu tento obrovský muž nabízel. 

Mezitím se jeho máma po něm začala shánět. Nemohla ho nikde najít. “Nebude daleko,” řekla si. A myslím že, pokud by měla dostatek piva, tak tam sedí ještě dodnes.

Starý chlap, který chlapce této nečisté madam odlákal se jmenoval Alfonzo. Dal chlapci žvýkačku a pořádně ho vydrhl. Chlapeček se koupal asi poprvé v životě. Naložil ho do vany a nechal ho půl hodiny odmočit. Malý byl tak špinavý, stejně jako nádobí, které zapomenete týden umýt.

“Dal by sis rybičku, malý?”

“Jo, jo, jo,” odpověděl prcek a spolu s Alfonzem se najedli.

“Jak se vůbec jmenuješ?”
”Davídek.”

Davídek teď vypadal úplně jinak. Jeho bloňďaté vlásky mu volně splývaly na jeho malá ramínka a jeho modré oči rejdily zvědavě po pokoji. Chlapec byl stále bos a měl své staré oblečení, ale vypadal spokojeně. Holohlavý námořník mu dal na hlavu námořnickou čepici. Když šel chlap na záchod, Davídek se vydal na výpravu po kajutě. Každou chvíli nahlížel, jestli se starý nevrací a rychle mu prohrabal všechny šuplíky, který tam měl. Blonďatý andílek byl malý grázlík. V jednom ze šuplíků našel peněženku. Peníze z ní vytáhl a peněženku vrátil zase zpátky. V kajutě našel ještě něco. Skryl to do své malé pěstičky a vrátil se k mamá. 

“Mami,” zašeptal malý na maminku. “Já už chci jít domů.” Mamča však právě chytla svoji vlnku a jela na ní. Začala na dítě něco pokřikovat. Jakmile loď připlula zpátky do přístavu, vrátili se domů. Bydleli v blízkosti přístavu v jedné díře. Žena neměla dost peněz na to, aby sobě a dítěti zaplatila slušné bydlení. I když jí bylo dítě přítěží, tak dělala to, co se od ní očekávalo. Pokoušela se o dítě starat. Dělala to sice dost svérázným způsobem, ale dítě nebylo rozmazlené. Řekněme, že žena Davídkovi ukázala život z té horší stránky. Dítě nikdy nechtěla. Věděla, že by se o něho nedokázala nikdy dost dobře postarat, protože její priority v životě byly jasné. Zatímco bez piva nevydržela ani jeden den, ostatní věci nebo lidé pro ni zase tak důležití nebyli.

Druhý den večer šel Davídek mamince pro pivo. Šel k blízké benzinové stanici. Alfonzo ho sledoval z povzdálí. Ještě nezjistil, že mu malý ukradl peníze. Hošík vrátil peněženku na své místo. Plešouna tedy ani nenapadlo, že by mu tohle malé neviňátku mohlo něco ukrást.

David mu tentokrát unikl. Obsluha benzinové stanice ho pustila zadním vchodem ven. Chlapeček rychle utíkal zpátky k mamince.

Alfonzo byl naštvaný ještě víc, než když mu chlapec utekl poprvé. Začal rozehrávat své hry. Chlap byl hodně bohatý a rozhodil své sítě. Všude po okolí se po chlapci vyptával. Nakonec se mu podařilo vypátrat, kde přibližně chlapec bydlí. 

Davídek nebyl dítě, které žije typický život chlapců v jeho věku. Neměl žádné kamarády a tak se velmi snadno upínal na každého příchozího dospělého. Neměl vůbec strach. Avšak tenhle chlap se mu nelíbil. Ryba, kterou mu dal na lodi, smrděla. Smrděl i on. Dal mu sice námořnickou čepici, měl teď i jeho peníze a i tu věc, kterou pořád svíral v hrsti. Už ho ale nikdy nechtěl vidět.

Starý chtěl malého prodat. Byl to moc roztomilý kousek. Malý milý modrooký blonďáček. Vypadá to, že není úniku. Musí ho dostat. Davídek byl ale ostříletý drsňák s tváří neviňátka.

Kluk se vrátil domů a na vypelíchaného dědka zapomněl. Uběhlo asi půl roku, když se s ním srazil - zase na benzince, když chtěl platit. Matince už přestalo vadit nechávat prcka samotného. A malý bombarďák se nebál. Fňukal jenom, když mu matka natloukla, když přišel pozdě s pivem a ona už měla žízeň. V ostatních ohledech byl velmi statečný a samostatný. Máti ho nechávala bez dohledu velmi často. Plesnivý dědek se k malému naklonil, chytil ho za límec a přecedil přes zuby: “Ty malý spratku, dej mi zpátky to, co mi patří, nebo Tě zabiju.” Dave nemrkl ani okem. Svou věc měl v bezpečí a věděl, že tenhle smradlavý chlap na něho nemůže. Sebevědomým hlasem řekl staroušovi: “Můžeš si vyprdnout oko, dědku,” a vrátil se domů.

Ten večer Davídek utekl z domova. Za diamant od starého hnusáka si koupil novou maminku a tatínka, kteří ho nikdy nebili, nechali ho dívat se na pohádky, uspořadali mu každý rok narozeninovou oslavu, koupili dort a měli ho rádi.

Pokaždé ale, když se chlapec na sebe podívá do zrcadla, vzpomene si na svou původní mámu. Hledí na něj její oči. Dávno už zapomněl, co všechno vytrpěl, ale jeho oči jsou mu neustálou připomínkou odkud pochází.