100 metrů pod zemí

Vztah, který máme sami k sobě je víc důležitější než se zdá. Je důležitý při jednání s jinými lidmi. Je důležitý v partnerském životě i v tom profesním. Mít rád sám sebe a věřit si, je základ. Záleží na správné míře sebevědomí. Oba dva extrémy jsou špatné. Pokud máme nízké sebevědomí i pokud naše ego sahá až do nebe, můžeme se připravit na problémy.

Když se dítě narodí, není dané skoro vůbec nic. Má nějakou genetickou výbavu, ale ten zbytek není daný a je to všechno o tom, co na něj život přichystá. Samozřejmě že všechno začíná v rodině, kde může buď převzít vzorce chování svých rodičů nebo si je vzít jako odstrašující případ a snažit se být lepší. Nedělat jejich chyby, snažit se na sobě pracovat a uvědomit si, co se nám líbí a co ne. Když nás rodiče budou nutit dělat něco, co nechceme, tak se může stát, že budeme poslušnými pejsánky a nikdy se nenaučíme jisté dávce tolerance a v budoucnosti budeme dělat to samé našim dětem. Budeme se snažit svou vůlí řídit život ostatním bez ohledu na to, zda to tak chtějí nebo ne. Nebo můžeme reagovat úplně jinak, budeme mít tak pokřivené sebevědomí, že se budeme druhým chtít  zavděčit, že budeme hledět v první řadě sami na sebe a odsuneme se úplně do pryč.

Výchova má na nás obrovský vliv, ale je tu i něco, co je v nás už je a co reaguje na podněty, které k nám přicházejí cíleně nebo náhodně. A teprve až se těm podnětům vystavíme, tak zjistíme, jací vlatně jsme.

Můžeme si žít spokojený život a myslet si, že se nám nemůže nic stát, žít pro dnešek a nad svým životem přemýšlet maximálně na 14 dní dopředu. Nebo se můžeme užírat a škudlit, protože jednoho dne to přijde. Spadneme do propasti, nebude se nám dařit vůbec nic, budeme se plácat na dně a nebude tu nikdo, kdo by nám pomohl, budeme se muset spolehnout sami na sebe.

Pokud celý náš život byl založený na tom, že je nám jedno, co bude zítra a pak najednou spadneme do propasti a pokud se v tom pořádně nevymácháme, tak se nepoučíme nikdy. Nemůžeme být jenom na dně, to nestačí, musíme být 100m pod zemí, jedině potom budeme schopní zase znovu vstát a jít. Teprve pokud dosáhneme toho bodu, kdy nám už nemůže být hůř, jsme na správné cestě k uzdravení z krize, ve které se třeba nacházíme. Pokud tam jsme, tak už nám nezbyde jenom hodně trpělivosti, protože to bude hlavně čas, který nám pomůže. Řekneme si, hůř už být nemůže a jediné, co můžete dělat je opravdu jenom čekat, to co má přijít přijde. Jednoho dne vstaneme a bude líp. Pokud se ale nepoučíme, situace se může opakovat donekonečna, měli bysme si uvědomit, že jestli se právě necházíme v krizi, že to něco znamená. Třeba jenom to, že nic na tomto světě se neděje jenom tak.