Z albergue bylo nutné vypadnout do osmé hodiny, takže jsem vyrážela do ranního chladu ještě za úplné tmy. Ušla jsem ale jen pár desítek metrů na náměstí, kde jsem vplula do jedné z mnoha kaváren na snídani.
XI. DEN: Lugo - Ferreira: 28 km
A k ní jsem si dala další porci bezvýsledného pátrání po letenkách. Já prostě devět tisíc za zpáteční cestu dávat nebudu! V kavárně bylo hezky teplo a útulno a stálo mě to hodně přemáhání, abych se po hodině a půl zvedla a vydala na procházku po Lugu. Centrum bylo stydlivě zahaleno do mlžného oparu, který ale naštěstí zakrýval jen vršek budov a tak bylo na co koukat. Nakoupila jsem si nějaké jídlo a napojila se znovu na modrou trasu. Kousek za městem mi kilometrovník oznámil, že mi do cíle zbývá už jen něco přes devadesát km, měla jsem za sebou tedy 2/3 trasy a zbývala její poslední část. Kolem poledne jsem sebou plácla do trávy na sluníčko přímo u silnice, opřela se o kamennou zídku, poobědvala a u toho rozmrzala. Během jídla kolem mě prošel další poutník, kterého jsem podle vzhledu tipovala na Španěla. Byl mi trochu povědomý, ale čert aby se vyznal v těchhle tmavovlasých zarostlých chlápcích, takže úžeji jsem si ho zařadit nedovedla. Potkala jsem ho znovu jen o chvíli později ve vesničce O Burgo, kde jsem objevila zákoutí s automaty na snacky a kafe.
Abych byla upřímná, pokud bych si všimla dřív, že tam Eric je (byl schovaný za jedním z automatů), nejspíš bych tam ani nešla. Proč? Byl to muž, navíc pohledný, což mě silně znervózňovalo a proto bych zvolila svou obvyklou strategii pro tyhle situace - úprk. Když jsem vešla, Eric si právě míchal čínskou polívku nad dřezem a mě jeho neočekávaná přítomnost rozhodila. Ještě že pod osmahnutým obličejem nebylo vidět, jak se červenám. Znovu jsme se pozdravili a já si šla orazit kredenciál a koupila si kafe, se kterým jsem si pak sedla k jednomu z plastových stolů. Prohodili jsme pár slov a když jsme měli oba dopito a dojedeno, zeptal se mě, jestli s ním chci sdílet kousek své cesty. "Jasně, proč ne" odpověděla jsem klidně, jakoby se nechumelilo. Kdyby jen lidi věděli, jak velký strach se povětšinou skrývá za mým sebejistým vystupováním! Kdyby jen chlapi, co se mi líbí (a kterým se patrně líbím i já věděli, že když od nich spěchám pryč, neznamená to, že bych neměla zájem, ale pravý opak!) No jo, jenže to by ke mně museli dávat návod k použití, který bych jim předala k prostudování, než bychom se dali do řeči.
A tak jsme vyrazili. Čím delší vzdálenost jsme společně prošli, tím víc jsem se uklidňovala, protože mi postupem času přišlo, jako bych potkala nejlepšího kamaráda. Povídali jsme si úplně přirozeně o hlubších věcech - o vztazích, víře, práci, náhledu na život a co v něm považujeme za důležité. Ale i o úplných absurditách, které většina světa nechápe, ale pro toho konkrétního člověka jsou důležité a tajně doufá, že jednou najde někoho, kdo jim bude rozumět. A on těm mým rozuměl. Chápal, proč mě mrzí, že se mi nedaří pohladit plachou kočku na zídce a snažil se mi pomoci. Nepřišlo mu nijak divné, že jsem před mnoha lety coby au-pair v Irsku utrácela veškeré své kapesné za Guinesse, aniž by mě podezíral z alkoholismu. "That was investment to happiness" komentoval to mile. Sedmihodinová konverzace v angličtině uběhla jak nic, což bylo zvláštní, protože já mám sice celkem obstojnou slovní zásobu a anglicky se domluvím, ale co se týče sestavování rozvitějších vět a delší komunikace, není to žádná sláva. Celou tu dobu jsem si přála jediné - abychom oba mluvili jazykem, který budeme dokonale ovládat a abych mohla ještě lépe vyjádřit to, co jsem slovy vyjádřit chtěla. A abych ještě lépe chápala ta jeho. Kolem třetí jsme se stavili na pivo v jedné taverně, kde jsme oba dva zkoušeli najít levnější dopravní spojení do České republiky. Před šestou jsme prošli vesnici Santa Cruz da Retorta, kde jsem původně chtěla přespat, ale nebýt velké cedule, upozorňující na zdejší albergue, ani bych si to neuvědomila. Je brzy, tak je blbost to tady dnes zabalit, zdůvodňovala jsem si pro sebe své rozhodnutí.
Ve čtvrt na osm jsme došli do Ferreiry. Sedli jsme si na lávku vedle starověkého kamenného mostu, abychom si chvíli odpočinuli. Eric chtěl ještě pokračovat dalších šest km, protože měl v plánu dojít nejen do Santiaga, ale až do Muxíe a krátil se mu čas, ale já už jsem byla hodně unavená a tak jsem zvažovala, že zůstanu tady. Našli jsme albergue, o které jsem přemýšlela, ale byla zavřená a to celkem vtipným způsobem - jen pro dnešní a zítřejší den. Ve Ferreiře byla ještě další, ale stála 14 euro a to se mi platit nechtělo. Stejně tak se mi nechtělo s Ericem loučit, ta chvíle, která musela brzy nastat mne děsila, ale souběžně s tím jsem cítila narůstající úzkost z dalšího vývoje a z toho, jak se zachovám. Zeptala jsem se ho, jestli by mu nevadilo, kdybych s ním šla až do jeho dnešního cíle, a protože nevadilo, vyrazili jsme dál. Eric se ale s postupujícím večerem rozhodl, že na ubytování raději zavolá, abychom měli jistotu, že tam pro nás bude místo. Když telefonát ve španělštině ukončil, sdělil mi, že nás bez problémů ubytují, ale musíme se prokázat absolvovaným očkováním proti covidu nebo negativním PCR testem. Zůstala jsem zaraženě stát. Za celé Camino jsem se s tímto požadavkem ani jednou nesetkala, ani v ubytovnách, ani v hotelu po mně nikdo nic nechtěl. Ale tady, uprostřed ničeho, v malé vesnici a...
"Nemám ani jedno" hlesla jsem po chvíli. Mlčky jsme se jeden na druhého dívali. "No nic" přerušila jsem konečně ticho, "mohl bys, prosímtě, zavolat tady na tu druhou albergue, jestli jsou otevřený a jestli mě ubytujou?" "Samozřejmě" odpověděl a během dvou minut mi tam vytvořil rezervaci. Nastalo další ticho. Ani jednomu z nás se viditelně nechtělo rozcházet, takže jsem do toho nakonec "hodila vidle" a řekla nepřirozeně drsným hlasem: "Tak si užij zbytek cesty, opravdu ráda jsem tě poznala." "Díky, že jsi se mnou strávila tenhle čas" odpověděl tiše a já jsem překvapila samu sebe svým: "bylo mi potěšením." Pořád se ale neměl k odchodu, zatímco já už chtěla pryč, do anonymního bezpečí ubytovny, uniknout z téhle situace a nečekané blízkosti k člověku, jehož jsem znala jen několik hodin. "Vyfotíš se se mnou aspoň?" Požádal mě a já jsem souhlasila. Přiblížili jsme se k sobě a já cítila, jak se vevnitř třesu. "Pošleš mi tu fotku, prosím?" Zeptala jsem se ho potom. "Určitě, ale jak? Říkala jsi, že nemáš sociální sítě, tak mi...dáš číslo?" "Já... nejsem si jistá předvolbou... víš co, prostě se vyfotíme ještě jednou na můj mobil, jo?" Tentokrát mě objal kolem ramen a když jsem se od něj hned po cvaknutí spoušťě vzdálila, natáhl ke mně ještě pomalu ruku. Nevím, jaký byl jeho úmysl, ale na mě to celé už bylo prostě přespříliš, tak jsem jeho nabízenou dlaň rychle stiskla a zašeptala: "sbohem."
