Měla jsem za sebou polovinu trasy a když jsem si to uvědomila, pocítila jsem lehké bodnutí někde v srdeční oblasti.
I když jsem zpočátku dost bojovala sama se sebou, abych vůbec pokračovala, v téhle fázi už jsem měla pouť zadřenou pod kůží a už takhle dopředu mi začínalo být líto, že má za pár dní skončit. Každý večer jsem cítila vzrušení, když jsem se probírala zážitky dnešního dne a každé ráno tohle vzrušení ještě zesílilo, protože jsem nevěděla, co v ten nový den uvidím, koho potkám, ani kde večer skončím.
VIII. DEN: Castro - A Fonsagrada: 21 km
Honza vyrážel už kolem sedmé, což jsem registrovala, jelikož jsem v noci vůbec nespala. Ze včera jsem věděla, že chce jít sám, takže jsem se nikam nehrnula a vstala až hodinu po něm. Dole u stánku jsem si dala snídani - výborný čokoládový koláč a cafe con leche grande (španělská verze cappuccina) a rozhodla se pro dnešní noc zarezervovat samostatný pokoj v penzionu, abych si zase všechno vyprala a po několika nocích strávených ve sdílených ložnicích si pořádně odpočinula. Pokoj v penzionu Casa Manolo stál 27 euro.
Vyrazila jsem vstříc nádhernému rozednívání. Bylo chladno (možná že přes noc i trochu mrzlo, jelikož pastviny byly pokryty jinovatkou), v údolích se klasicky válela mlha a vykukující slunce dávalo přírodě kolem mě neuvěřitelně fotogenickou barvu. Brzy jsem začala zase prudce stoupat až na úroveň větrných elektráren, stojících na vrcholcích kopců, kterých bylo všude požehnaně. Neměla jsem opět nic k snědku, tak jsem se modlila, abych cestou narazila na nějaký zdroj potravy. Kolem poledního se mi to naštěstí podařilo, když jsem po seběhnutí do nižší nadmořské výšky našla maličký svérázný bar u hlavní silnice. Dala jsem si tu masový koláč a k tomu mi přátelský majitel přinesl na ochutnání domácí špek. Jakmile jsem se vrátila zpátky na trasu, uviděla jsem ceduli oznamující, že už jsem v Galicii. Od této chvíle jsem co pár set metrů míjela u cesty patník, na kterém byla uvedena zbývající vzdálenost do Compostely. Zpočátku mě to celkem otravovalo, protože mě to nutilo se na patníky pořád dívat a měla jsem kvůli tomu pocit, že mi cesta vůbec neubývá, až jsem si pak pohledy na chybějící km zakázala a byl pokoj.
Kousek za barem jsem potkala Kolju a další dva známé poutníky (jeden z nich byl ten otravný Polák, se kterým jsem nocovala v albergue v Berducedu) a prohodili jsme spolu pár anglicko - španělských slov. Ptal se, kde budu dneska spát a když jsem mu bezelstně vysvětlila, že jsem si bookla samostatný pokoj a proč, k mému překvapení šel tuto informaci sdělit těm dalším dvěma a to značně posměšným tónem. Prý nechápe, proč potřebuju takový luxus, že on je radši ve společnosti, než aby utrácel apod. Bylo zvláštní, že i když mluvil španělsky, kontext jsem pochopila a skutečnost, že mne takhle pomlouvá, se mi vůbec nezamlouvala. Zpomalila jsem a nechala je jít dál. Koljo se po mně otočil a já se na něj nakvašeně podívala a naznačila mu, aby pokračoval. Zrudl a tvářil se jak malý kluk, kterého přistihli, že krade v obchodu čokoládovou tyčinku. Myslím, že pochopil.
Sedm km před Fonsagradou - mým dnešním cílem začalo pršet. Nejdřív jsem si myslela, že to bude jen přeháňka, takže jsem s nasazením plášťenky otálela a nechala si pitomě promoknout oblečení. Pršelo už po celý zbytek cesty. Když jsem dorazila do města, ubytovala jsem se a šla si do centra sehnat něco k jídlu. Všechno ale bylo zavřené! Jak supermarkety, tak bary, restaurace i kavárny. Byla totiž neděle a i když v ČR míváme otevřeno i v neděli, ve Španělsku to tak není, aspoň teda ne v menších městech. Našla jsem jediný otevřený bar, ve kterém seděla snad celá vesnice a zírala na obří obrazovku, kde se zrovna hrál nějaký fotbalový zápas. Nic kromě chlastu tu neměli. Zmoklá jak slípka, promrzlá a vyhladovělá jsem se poraženecky vydala nazpět k penzionu, když tu se přede mnou z mlhy vyloupl Koljo a další poutník, kterého jsem neznala. V čirém zoufalství jsem úplně zapomněla na fakt, že jsem na něj naštvaná a vyložila mu svou situaci. Nesl si v plastové misce nějaké jídlo, a já jsem zkoušela zjistit, odkud ho má, ale buď mi nerozuměl, nebo rozumět nechtěl, protože jsem se to nedozvěděla. Pak, zničehonic, natáhl ruku s jídlem jak kouzelný dědeček a podal mi ho. Chvíli jsem na něj nechápavě zírala, koktala něco ve smyslu, že to nejde, protože to zas nebude mít jídlo on, ale trval na tom, tak jsem si jídlo nakonec vzala. Moje díky odmávl a za pronikavého pískání nějaké bulharské lidovky se ztratil zpátky v mlze. V misce bylo dušené hovězí se zeleninou a hranolky a k tomu koláč. Měla jsem takový hlad, že jsem nevydržela čekat až na pokoj a jedla to za chůze z misky rukama jak neandrtálec.
IX. den - A Fonsagrada - O Cádavo: 25 km
Ráno jsem si zašla na snídani do panaderie (pekařství) a dala si tu nejkřehčí a nejvláčnější maxi čokoládovou rolku, jakou jsem kdy jedla. Pak jsem se prošla po maličkém centru městečka a v úzkosti z toho, že budu zase o hladu, nakoupila v krámu pro jistotu spoustu jídla. Čekalo mne další velké stoupání do hor, ale jak mi včera sliboval pán na recepci penzionu, mělo být na Primitivu poslední. Pak prý bude až do Santiaga už jenom rovinka. Dnešní etapu byly mými jedinými společnicemi krávy, jejichž stáda se neočekávaně zjevovala z mlhy podél cesty, jinak jsem nikoho nepotkala až do Cádava. Bylo tu několik možností ubytování v albergue, od té nejlevnější za 8 euro, až po tu nejdražší za 14, a vzhledem k tomu, že jsem včera za ubytování dost utratila, šla jsem do té nejlevnější, která už byla téměř kompletně plná. Paní, co poutníky ubytovávala, tu zrovna nebyla a já jsem prošmejdila několik pokojů, abych si našla místo, co mi bude nejlépe vyhovovat a narazila přitom na neobsazený jednolůžák pro invalidy. Jelikož jsem nepředpokládala, že se tu nějaký dnes zjeví, drze jsem se tam nasáčkovala a přemítala, jestli to klapne nebo mě paní provozní vyrazí. Francesca po svém příchodu vůbec nezkoumala, co za postel jsem si povlékla jednorázovým prostěradlem, chtěla vidět jen mou občanku a těch osm euro a tak jsem nocovala další noc v luxusu single pokoje a k tomu za zlomek ceny.
X. DEN - O Cádavo - Lugo: 31 km
Ráno jsem při nákupu schrastila fajn úlovek - pečené minikuře za pět euro, což mi zajistilo přísun bílkovin na následující dva dny a ještě k tomu kuře i dobře chutnalo. V Castroverde jsem se stavila na kafe a wi-fi připojení, abych zase zkontrolovala dostupnost letenek, ale měla jsem zase smůlu, ceny zůstávaly i nadále nastřelené. Začala jsem z toho být docela nervózní, protože do cíle jsem to už neměla daleko a za šest dnů - následující pondělí - jsem musela být v práci. Šla jsem si ještě na záchod umýt ruce, kde jsem pokračovala v hledání možností dopravy a úplně jsem se u toho zapomněla. Vyrušilo mě až netrpělivé ťukání na dveře. Rychle jsem otevřela a nevěřícně zírala na frontu dlouhou jako byly ty u nás na banány v éře socialismu s lidskou tváří. Zavrtala jsem oči do podlahy a dala se na útěk. Ještě že na poutníky tu byli všichni hodní. Recepční mi před dvěma dny ve Fonsagradě nekecal, dnešní trasa vedla skoro pořád po rovince, takže jsem těch víc jak třicet km ušla bez větší námahy. Cestou jsem málem zakopla o krásného měděného hada a uvažovala jsem, jestli je nebo není jedovatý. Přesto jsem se dlouho nezdráhala, přiblížila čočku foťáku jen kousek nad něj a zvěčnila si ho na památku. Naštěstí pro mě mu to bylo úplně jedno. Do Luga jsem dorazila až k večeru, takže jsem si jen stihla nakoupit pár věcí a už za přítmí se šla ubytovat do albergue. Opět za 8 euro. Potkala jsem tu pár známých tváří a trošku si s nimi popovídala (se Španěly jsme se na sebe tedy spíš hodně usmívali a hlasitě se zdravili, aby bylo jasné, že jsme si sympatičtí, i když si nerozumíme), ale byla zde dívka z Nizozemska, která uměla anglicky a Camino podnikala podruhé a tentokrát na kole. Albergue byla velká, dvoupatrová budova a tu noc byla skoro komplet obsazená. Uprostřed noci mě probudilo mocné chlapské chrápání, narvala jsem si tedy špunty do uší ještě víc a za chvíli byla zase v limbu.
