Nejlepší způsob, jak poznat sousedy, je s holou p.....

Když jsem se loni vrátila po bouřkové hororové noci ze Šumavy, byla jsem v dost zuboženém stavu. Zvalchovaný hřbet z krosny, bolavá lýtka z ušlých kilometrů, do krve rozedraná chodidla z mokrých sandálů, tělo poseté štípanci.

A hlavně psychické vyčerpání z toho, co jsem přežila a že jsem přežila. Tohle všechno způsobilo, že jsem byla následující den po svém návratu domů, když jsem se okolo poledního přinutila vyhrabat z postele, ukázkově mimo. Víte, jsem ve své podstatě velmi plachý a stydlivý člověk, byť to tak nemusí na první dobrou vypadat. Proto je mi taky nejlíp v lese, ve kterém můžu na moment zapomenout na svou hypersenzitivní pološílenou osobnost a vystoupit ze všech svých sociálních rolí, protože několik dnů kamarádím jen se psem, jeleny, srnkami, zajíci a veverkami. A těm je tohle všechno buřt.

Bylo začátkem července a Prahu sužovala obrovská vedra. Vstala jsem a v pyžamu se odbelhala do koupelny vyčistit si zuby. Pak jsem se vrátila a nachystala si snídani. Míchaná vajíčka se šunkou, zaprášená pažitkou a k tomu pořádný krajíc chleba s máslem. Musela jsem doplnit energii a po pěti dnech v divočině na rozdroleném toastovém chlebu a opoceném salámu to byla mana nebeská. Pak jsem na sebe hodila nějaké oblečení na ven a vyrazila vyvenčit psisko, které se mělo čile k světu a na veškeré útrapy předešlé horské noci už viditelně dávno zapomnělo. Až po návrat zpět domů z procházky probíhalo všechno stereotypně. Sotva jsem za sebou zabouchla vstupní dveře, praštil mne do nosu smrad, vycházející z koše, ve kterém zcela evidentně něco vesele uhnívalo. Cítila jsem to už včera, ale to mne takové maličkosti pranic nevzrušovaly a jediné, co jsem svedla, bylo dát si rychlou sprchu a svalit se do postele. No dobře, ještě u toho taky chrochtat blahem. Chtěla jsem tašku s odpadky vzít už cestou ven na procházku, ale taktak jsem doma nezapomněla psa nebo vodítko, takže jsem nad tím mávla rukou a řekla si, že odpadky prozatím vystrčím ven na chodbu a vynesu je pak při druhém pravidelném psím venčení. Jelikož už bylo kolem jedné odpoledne, slunce žhnulo na plné perdy a v panelákové garsonce stoupala teplota k neúnosným výšinám. Otevřela jsem proto okno dokořán a shodila ze sebe kalhoty. U trika do pasu s krátkým rukávem jsem se zcela nelogicky zarazila a ponechala si ho oblečené. Doteď netuším proč, když je mi vedro, běhám klidně po bytě nahulatá, mého psa to nijak nepohoršuje - opakovaně jsem se o tom u něj zdvořilostně ujišťovala. Pak jsem otevřela dvířka od kuchyňské linky, za kterými se ukrýval smrdutý obsah koše, vytáhla ho ven a tak jak jsem byla, čili polonahá, se ho vydala vystrčit na chodbu.

Vše ostatní bylo dílem vteřiny. Opět zcela proti mým obyčejným zvyklostem, jsem do chodby vystoupila oběma chodidly - normálně totiž zůstávám jednou nohou v bytě, aby se mi nemohly zabouchnout dveře, nebo si pro sichr beru do dlaně klíče. A hlavně vycházím z bytu VŽDY oblečená. Ani jedno z jistících opatření teď vinou únavy neproběhlo. Průvan z otevřeného okna trpělivě počkal, až budu z bytu venku, pak mohutně zadul a se škodolibým uchechtnutím přirazil dveře za mým holým zadkem. Udělala jsem bleskurychlou otočku a nevěřícně zírala na nepřístupný vchod do mého bytu. Jedna z prvních myšlenek, která mi prolétla hlavou, byla, že tohle bude fakt zábavná historka, až ji jednou budu někomu vyprávět. Pak začalo přituhovat a v řádu několika okamžiků se u mne dostavil klasický model podle americké psycholožky Kübler-Rossové, která vydefinovala pět fází smutku jako reakci člověka na nemoc, smrt či ztrátu. V mém případě se jednalo o velice reálně hrozící ztrátu důstojnosti, protože mi vnitřní hlas našeptával, že z tohohle se sama nevyvlíknu a že se o f(akt) své polonahoty budu dřív nebo později muset s někým bratrsky podělit. Tohle snad nemůže být pravda! Vykřikl mi v mysli vyšokovaný hlásek vycházející z fáze popírání. To se neděje a pokud jo, tak se to určitě neděje mně! Vždyť jsem šla jenom vynést koš, určitě ještě stojím napůl v bytě, nebo svírám v ruce klíče, tohle všechno je jenom blbý vtip. To si ze mne snad děláš p...l, osude, to jako myslíš vážně? Málem mne zabiješ při pitomé túře a teď ještě tohle? Proč já? Co jsem komu sakra udělala, že se mi tohle stalo?!!! Popírání přešlo plynule do vzteku a ten pak do smlouvání. Bože, prosím, fakt moc prosím, dostaň mě z toho ven, já vím, že je to pokrytecký, prosit tě o to, když v tebe vlastně ani nevěřím, ale fakt tě strašně moc prosím, udělám na oplátku, co jen budeš chtít... Následovala fáze deprese. Jsem v háji, nikdo mi nepomůže, všichni z baráku mě tady takhle uviděj, ježíši, to bude trapas, já to nepřežiju, budu se muset odstěhovat, ach bože, já se nechci stěhovat, miluju to tady, jak jen můžu být takovej idiot, tohle fakt není normální, to se může stát jenom takovýmu hňupovi jako jsem já, proboha, proč se mi dějou takový věci... Opakovaně a dlouho jsem zírala na všechny tři zavřené dveře, nacházející se v mém zorném poli. K těm za mnou jsem se znovu a znovu otáčela, abych se znovu a znovu zklamaně přesvědčila o tom, že jsou opravdu beznadějně uzavřené, ty další dvoje patřily sousedním bytům. Přišlo mi, že už jsem tam takhle stála věčnost a konečně mi docvaklo, že to za mne nikdo jiný nevyřeší a už vůbec ne tak, aby tím neutrpěla moje čest. Přijala jsem celou situaci jako nezpochybnitelnou realitu, se kterou nic nenadělám a už s celkem chladnou hlavou začla vyhodnocovat svoje možnosti - dostala jsem se do poslední fáze smíření. Na zemi pode mnou byla rohožka, na které jsem teď stála bosýma nohama a já jsem při pohledu na ni zvážila variantu číslo jedna. Tou bylo "obalit se" do ní a jak nejrychleji to půjde vyběhnout ven, vyhnout se ideálně všem lidem, co bych měla potkat strategickou schovkou mezi stromy a doběhnout přes les ke kamarádovi, co bydlel přes kopec. Jednak by mi půjčil ošacení a druhak měl náhradní klíče od mého bytu. Jenže to mělo několik zásadních háčků. Rohožka nebyla dost velká na to, abych se jí zakryla dokola, mohla bych ji jedině nést střídavě před sebou či za sebou a pyšně ukazovat buď předek nebo zadek. Dalším zádrhelem pak bylo, že většina cesty sice vedla lesem, ale část z ní po silnici a i kdybych měla sakra kliku a nenarazila cestou na moc lidí, nemohla jsem vědět, jestli bude kamarád doma, nebo ne. A představa, jak po absolvování oné strastiplné poutě stanu před jeho bytem, svírajíc křečovitě rohožku za pohoršeného a voyerského pohledu kolemjdoucích, co budou zvažovat, zda na mne zavolat policii pro narušování veřejného pořádku, s kapičkou poslední naděje stisknu několikrát zvonek, abych zjistila, že moje úsilí bylo marné a já teď místo před svým bytem, kde mne mohla vidět jen hrstka osob, stojím venku na sídlišti před vysokánským panelákem, bez možnosti dostat se zpátky, byla natolik děsivá, že jsem ji okamžitě po přezkoumání zavrhla. Zbývala druhá možnost, víc jsem jich nevymyslela, ať jsem si lámala hlavu sebevíc. Musela jsem zazvonit na sousedy a poprosit je o pomoc. Protože jsem věděla, že hned ve vedlejším bytě žije rodinka s dvěma téměř dospělými dětmi, zvolila jsem ke zmáčknutí jejich zvonek. Buďte doma, buďte doma, proboha vás prosím, buďte doma...

Byli. Štěstí mi maličko přálo, protože dveře otevřela mladá blonďatá slečna, kterou jsem občas potkávala na schodech, mohlo jí být okolo 18-ti let. Červená až na půlkách, což by jasně viděla, kdybych k ní byla otočená zády, jsem nervózně a vehementně, leč úplně zbytečně stahovala kraťoučké tričko co nejníže a vykoktala: "Dobrý den, víte, mně se stala taková kuriózní věc..." Dívčin nedůvěřivý a lehce šokovaný výraz se změnil, na moment zčervenala víc jak já a pak k mé úlevě pootevřela dveře o trochu víc a pozvala mne dovnitř. Když za mnou dveře zabouchla, zjistila jsem, že mého ponížení ještě nebylo dost, protože jsem se střetla s vytřeštěným pohledem obřího, nejmíň stokilového puberťáka, který mne upřeně sledoval z kuchyně. Ruka mu komicky zamrzla položená na noži, s nímž cosi krájel, ale důsledkem mého grandiózního vstupu už pohyb nestihl dokončit. "To nic, to je můj brácha, pojď ke mně do pokoje" pobídla mne slečna a můj holý zadek tam vplul rychleji, jak lasička. "Jak se ti to, proboha, povedlo? Jo a já jsem Aneta, mimochodem." "Sylva, těší mě, i když víc by mě těšilo za jiných okolností..." Aneta se zasmála a pak po mé prosbě o půjčce nějakých kalhot zalovila ve skříni. Po chvilce se vytasila s volnými kraťasy - nasoukala jsem se do nich a půjčila si od ní ještě telefon, abych zjistila, jestli si můžu rovnou zaběhnout i pro náhradní klíče. Číslo kamaráda Pavla jsem naštěstí znala zpaměti. O necelou hodinu později už jsem seděla zpátky ve svém bytě a přemítala, jestli se mi to celé jen nezdálo. Pobavené pohledy všech členů čtyřčlenné rodiny sousedů, co mne provázely několik následujících dní, mne ale pokaždé vrátily nazpět do reality. Ne, nezdálo.

Řekla bych, že moje příhoda patří k těm zážitkům, o kterých člověk někde čte, nebo se doslechne, že se někomu stala a je přesvědčený, že jemu by se něco takového NIKDY stát nemohlo, protože přece není pablb. Hm. Každopádně v mém prvotním odhadu, který mne napadl bezprostředně po zabouchnutí dveří - totiž, že se tahle historka bude líbit, až ji budu později dávat k dobru, jsem se opravdu nemýlila.

Tak ať se líbí i vám :-)