Někdy v průběhu loňského jara oslovila českou odnož mezinárodní organizace Červený kříž Všeobecná fakultní nemocnice v Praze.
Obrátila se na ni s prosbou, jestli by v organizaci nevymysleli nějaký plán školení dobrovolníků, kteří by v případě potřeby dokázali vypomoct přetíženým nemocnicím s přetlakem covidových pacientů. Záměr byl jasný - vyškolit během co nejkratšího času co největší počet osob, kterým sice nebude chybět chuť pomáhat, ale zato budou z řad běžné veřejnosti a tedy zpravidla naprostí laici, co se práce v nemocnici týče. V Červeném kříži dali hlavy dohromady a vymysleli koncept, kterým začali zhruba v polovině loňského roku proškolovat první zájemce. Kurz nebyl a dosud není nijak zpoplatněn a do současnosti jím prošlo přes dva tisíce obyvatel naší republiky a k tomu několik set vojáků. Drtivá většina z nich se pak zapojila do pomoci nemocnicím či jiným zdravotnickým zařízením. Já sama jsem chtěla kurz absolvovat už na podzim, ale kvůli přípravě na státnice a dalším věcem na něj už prostě nezbyl prostor. Ale jelikož teď už je situace jiná, patřila jsem k těm, kdo tento víkend po ránu naklusal k jednomu z oprýskaných pavilonů Psychiatrické nemocnice v pražských Bohnicích, kde se konal další běh kurzu "Základy moderního ošetřovatelství v praxi".
Byla jsem na větvi z množství lidí, kteří se tam sešli - tak trochu jsem se bála, abych po takové době, kdy jedna vlna covidu přechází plynule v druhou, třetí, čtvrtou...že už ani ti oficíři neví, v jaké z těch vln se v současnosti zrovna nacházíme a během nichž už skoro rok souběžně jedou tyhle kurzy, nebyla osamocenou účastnicí, ale takových jako já se nás v pavilonu č. 32 po deváté ráno shromáždilo skoro třicet. Aspoň jsem se nesekla v tom, že o kurz bude určitě mít větší zájem ženská část populace - muži byli ve výrazné menšině tří kousků a zbytek sestával ze zástupkyň něžnějšího pohlaví. Věk účastníků se pohyboval na škále mezi dvaceti až cca padesáti a jak jsme zjistili při krátkém uvítacím seznamovacím kolečku, přilákal zástupce z nejrůznějších profesí. Byla tu mladá ajťačka, manažerka v gastro odvětví, canisterapeutka a studentka nultého ročníku I. lékařské fakulty, MAGISTRA farmacie (takhle se představila s velkým důrazem na onen titul), prodavačka zájezdů či střihačka filmů. Chci poznamenat, že si vůbec neutahuju z lidí, co si nějakým způsobem na svůj titul potrpí, ale musí to být v "rozumné" míře. Paní magistru zmiňuju proto, že ona k nim nepatřila a celý kurz chtěla všem ostatním ukázat, co všechno ví, jak moc se ve zdravotnictví vyzná a jak moc empatická ke svým budoucím pacientům bude. Tak moc, až to jeden z lektorů při jednom z nácviků nevydržel a usadil ji tak krásně neurvale, že jsem měla co dělat, abych se nerozesmála. Motivy mých spolukurzistů, pro které se dnes dostavili, se taky různily, ale spojoval je jeden společný jmenovatel - všichni, s nimiž jsem se o pauzách mezi jednotlivými bloky výuky bavila, chtěli po absolvování kurzu jít někam vypomáhat, zdálo se, že nikdo tam nebyl jen z důvodu - "jé, hurá, kurz zadáčo". Tohle vidění situace podporuje i tvrzení jednoho z lektorů, že jen hrstka z těch, kteří se kurzu zúčastnili, se nakonec do aktivní pomoci nezapojila.
Po představení jsme byli rozděleni do tří skupin a každou skupinku si převzal jeden ze tří lektorů. Všechno to byli chlapi a maličko tak vyvažovali převahu feminity. Já jsem skončila ve skupince s paní magistrou a připadly jsme k lektorovi, který si říkal Simír (vy, co tápete, odkud je vám tahle přezdívka povědomá, tak se tak jmenovala jedna z ústředních postav ze stařičkého seriálu o dálniční policii Kobra 11). Simír totiž (pokud zrovna neškolil nové adepty na dobrovolníky), pracoval jako policajt u dálniční policie. A k Červenému kříži a pomoci nemocnicím se dostal tak, že před rokem a půl po automobilové nehodě ochrnul na spodní polovinu těla a v Motole na spinálním oddělení ho dali dohromady. A tak když tam hledali výpomoc, dlouho nepřemýšlel.
Začali jsme na pokoji č. 3 se dvěma postelemi nácvikem polohování pacienta, spojeném s tím, jak co nejrychleji sundat z postele špinavé povlečení a povléct ji čistým, i když se nám na ní "rozvaluje" nemocný či nějak nemohoucí člověk. Figuranty jsme si byli jeden druhému (respektive jedna druhé, v mé skupině jsme byly pouze ženy) a zhruba po půl hodince jsme se prohodily s jinou skupinou a odporoučely se k druhému z lektorů. Ten nás seznámil s prevencí proleženin a jejich správným ošetřením a pro lepší představu nás zahrnul spoustou fotodokumentace. Což jsme - pochopitelně - všechny ocenily. Pak jsme se přesunuly k nejmladšímu z lektorů - Jirkovi. Jirka byl mladý pokérovaný týpek, který v době předcovidové pracoval jako trenér fitness. Když přišla první vlna, patřil k těm, co neváhali a šli pomáhat kamkoli bylo třeba. Prošel si Hagiborem na Žižkově (bývalý internační tábor, teď domov důchodců), několika nemocnicemi, až skončil v jedné LDN na okraji Prahy. Musím přiznat, že po setkání s ním jsem poněkud přehodnotila svůj jednostranný pohled na zástupce této profese. Provedl nás hygienickou péčí o pacienta a základní orientací ve stravování a pacientských dietách. Na závěr nezapomněl zdůraznit, že pokud by nám intimní hygiena byla nějak krajně nepříjemná, je zcela v pořádku ji odmítnout dělat. To nám ostatně opakovali všichni lektoři - abychom - pokud se rozhodneme jít někam pomáhat - se nebáli držet si svoje hranice. Pak nás všichni tři propustili ze svých spárů a dopřáli nám hodinovou pauzu na oběd.
Po něm jsme se ocitly nazpět u našeho "kmenového" lektora Simíra a hodinu jsme s ním procvičovaly přesuny pacienta na posteli, z postele do židle, z postele do vozíku a nazpět. A tady právě Simír "vypěnil" nad více a více se projevující paní magistrou. Abychom měly možnost vyzkoušet si přesunovat i těžšího pacienta (tedy muže a navíc muže docela při těle), Simír si na něj na moment zahrál. Když přišla na řadu paní magistra, sklonila se k němu a spustila sáhodlouhý monolog: "Pane Vomáčka, krásný den, já jsem vaše nová sestřička a přišla jsem vás připravit na oběd, bude to pro vás v pořádku? Ničeho se nemusíte bát, všechno spolu zvládneme, vy jste určitě šikovný, to já na vás vidím..." Já jsem zase viděla na Simírovi, jak se čím dál víc netrpělivě vrtí a protože monolog paní magistry nebral konce, nakonec to nevydržel, vystoupil částečně ze své role pacienta a odseknul "sestřičce": "Sestři, byla byste tak hodná a zrychlila to?! Já musím za deset minut převzít další skupinu! Díky moc!"
Všechny výukové bloky pevně spojovala jedna linie, která byla přítomna a zdůrazňována téměř v každém jednotlivém nácviku nové činnosti - a tou byla správná komunikace s pacientem. Jak je důležité s ním neustále komunikovat, aby věděl, co se bude odehrávat. Jak je důležité - obzvlášť u starších lidí být empatický a všímat si věcí, o které si třeba někteří z lidí budou stydět říct a že to často můžou být úplné blbosti, které jsou ale pro ně už nepřekonatelnou překážkou. A stejně tak, jak je taky důležité nesnažit se být empatický příliš, protože bychom mohly snadno narazit - třeba v rámci budování důvěry začít sami od sebe mluvit o rodině a pak zjistit, že jsme pacienta rozplakaly - protože ho nikdo nenavštěvuje. Mimoto došla k závěru kurzu řeč i na situace, při kterých bychom se dostaly do kontaktu se zrovna zemřelým pacientem. Jak správně postupovat nejen v rámci své role v zařízení, kde budeme pracovat, ale i v komunikaci s pozůstalými příbuznými. Jak se správně zachovat, když si třeba některý z potomků přijde pro "dědictví" po mamince, které má ve stolku a které jí/jemu údajně ústně přislíbila, že jí/jemu po její smrti připadne.
Poslední výukový blok od půl čtvrté do půl páté jsme měly zase s Jirkou. Ukázal nám, jak si správně obléct ochranný oblek, který se používá na covidových odděleních. Mezi námi - je to docela věda, která zahrnuje například tři vrstvy rukavic a jejich následné přelepování izolepou okolo zápěstí, aby byly neprodyšné a to stejné pak i s čepicí, která kryje vlasy. Při jeho vysvětlování mne překvapily dvě věci - že se obleky po jednorázovém použití spalují a že je celkem běžnou praxí, že třeba lékaři, kteří v nich jsou nuceni trávit několik hodin, nosí pleny, protože na záchod si v takovém obleku zajít nemůžete. Teda můžete, ale pak musíte absolvovat dezinfekci, svlečení kontaminovaného obleku a navlékání nového, což je - zvlášť v hektickém nemocničním provozu nereálné. Poslední čtvrthodinku kurzu Jirka věnoval základním informacím o správné psychohygieně, abychom jako nadšená a energická "nová krev" ve zdravotnickém chaosu neshořely rychleji než papír.
Na závěr jsme všichni dostali certifikát o absolvování kurzu a na mailu nám přistály přihlašovací údaje do systému Slack, který Červený kříž využívá jednak pro registraci nových dobrovolníků a druhak zde funguje burza zařízení, které zrovna poptávají dobrovolníky/brigádníky.
Žádné zařízení vás samo od sebe nekontaktuje, iniciativa je vždy na vás.
