Ve světluščí Kavárně Potmě jsem byla poprvé před čtyřmi lety. To ještě stávala v Praze na Ovocném trhu. Udivila mne fronta, vinoucí se skoro až ke Stavovskému divadlu, ale s kamarádem jsme si ji trpělivě vystáli a nelitovali jsme.
V naprosté tmě jsme si objednali zmrzlinu a já jsem navrhla vzájemné krmení. Málem jsme jeden druhému vypíchli oko a ven vylézali zapatlaní a ulepení, ale taky uslzení od smíchu. Proto, když jsem loni zahlédla inzerát Nadačního fondu Českého rozhlasu Světluška, že hledají brigádníky na léto právě do Kavárny, vůbec jsem neváhala. Byla to příležitost maličko "nahlédnout" do světa nevidomých a to mne zajímalo.
Koordinátorka programu si mne pozvala do své kanceláře na krátký pohovor, při kterém jsme se rovnou dohodly na spolupráci a další domlouvání už probíhalo přes e-mail. Zjistila jsem, že ony ty Kavárny jsou vlastně dvě - jedna tzv. pevná, která měla zahájit svůj provoz v Praze na Náměstí Míru zkraje června a potom se měla do konce měsíce přesunout na Náměstí Republiky. V době letních prázdnin pak přicházela na scénu "ta druhá," tzv. Kavárna pojízdná, což je vlastně dlouhatánský černý autobus, který se zhruba od června do října toulá po menších i větších městech v republice.
Před zahájením nové "kavárenské sezóny" bylo ale potřeba udělat ještě jednu věc - proškolit nováčky v práci, která je čekala, čehož se ujala organizace Okamžik. Ta se, podobně jako Světluška, věnuje nevidomým, školí zájemce o práci s touto cílovou skupinou a pořádá různé osvětové a kulturní akce. Do jejich sídla kousek od Budějovické se nás sjelo asi osm a byl to kompletní "babinec". Usadily nás do místnosti s několika židlemi, knihami, které napsali nevidomí nebo jinak hendikepovaní lidé a fůrou kompenzačních pomůcek. Ještě než jsme začaly, vrhla jsem se jako správná závislačka k policím s knihami a můj zápal nakonec obměkčil lektorky natolik, že mi dovolily, abych si knihu, co mne zaujala nejvíc (Každý běží svou míli), odnesla domů.
Školení se skládalo ze dvou částí - jakéhosi teoretického úvodu do světa nevidomých, při kterém jsme se dozvěděly, jak k nevidomému přistoupit, jak mu nabídnout pomoc a proč se neurazit, když ji odmítne, "ošahaly" si bílé hole a pobavily se při hádání předmětů, bez kterých by se nevidomí těžko obešli a my vidomé neměly většinou ani tucha, k čemu mohou sloužit. Tak třeba černá věc, co vypadala jako pánský holící strojek, se ukázala být rozřazovačem barev, další jí podobná zase signalizátorem světla či tmy a malé modré plastové "cosi" byl třídič bankovek. Naše objevitelské nadšení, navzdory velkému tápání, provázelo zajímavé povídání nevidomé dobrovolnice. Pak jsme vyrazily ven do ulic, naštěstí jen před budovu, kde čistě estrogenový dámský koktejl lehce naředil mužský lektor. A náš další úkol? Vytvořit dvojice, jednomu z ní zavázat oči šátkem a absolvovat s ním asi třicetimetrovou trasu včetně příkrých schodů. Ač se většinou do nových věcí vrhám po hlavě, představa toho, že neuvidím a budu se muset svěřit do rukou úplně neznámého člověka a věřit mu, že mne někde nepřizabije, se mi vůbec nezamlouvala. Ani trochu jsem se tedy nezlobila, když si jako první vzala šátek L. Podle instrukcí jsem jí pak nabídla preferovanou paži, do níž se zavěsila a vyrazily jsme na cestu. Nějakou dobu jsem cítila, jak se mi během uklidňování a ujišťování L., že ji opravdu nenechám o nic narazit, nebo z něčeho sletět, chvěje hlas. Trasu jsme dokončily bez úhony a nastal čas na výměnu rolí. Utáhla jsem si šátek a s bušícím srdcem se chytila L. paže. No fuj, tohle fakt nebylo nic příjemného. Trvá mi dlouho, než někomu začnu důvěřovat a to u toho vidím, takže tohle pro mne byla pořádná výzva. L. cítila stejně jako já předtím, že se bojím a stejně jako já ji se mne snažila uklidnit. Dala jsem to, ale moje úleva, když jsem konečně strhla šátek z očí, byla nepopsatelná.
V červnu jsem se zúčastnila slavnostního otevření "pevné" kavárny na Míráku, další směny jsem odsloužila i na Náměstí Republiky a v červenci a srpnu vyrazila s kavárníky na dvoudenní výjezdy do Plzně a do Oseka. Vyfasovala jsem dvě trika s logem Světlušky a taky plastová "tykadla," která se nasazovala na hlavu. Zatímco trika mi nevadila, tykadla jsem upřímně nesnášela - tlačila na hlavě a připadala jsem si v nich jak pitomec, takže jsem jejich nošení bojkotovala, kdy to jen šlo. Kavárenský tým na jedné směně se skládal zhruba z deseti lidí - vidomí a nevidomí půl na půl. Práce na kavárně spočívala v ranním vynesení rozkládacích stolků a židlí, na které jsme pak rozmístili upomínkové předměty k prodeji, kompenzační pomůcky (si pište, že jsem dělala před návštěvníky trochu machra, že JÁ VÍM, k čemu slouží a oni ne), předměty, sloužící nevidomým k zaznamenávání obsazenosti stolů vevnitř v kavárně a z nízkých bloků jsme postavili bludiště. V něm si pak mohli zájemci vyzkoušet chůzi poslepu - s šátkem přes oči a holí (tohle se obzvláště líbilo dětem). Vevnitř bylo potřeba nalít vodu do termosek a kávovarů a dotáhnout z nedalekého hotelu nealko i alko nápoje a vany se zmrzlinou. A těsně před otvíračkou se pak ještě narychlo dohodnout, kdo kde bude - jestli zaznamenávat do tabletu počty návštěvníků a prodeje dárkových předmětů, být pravou rukou nevidomého koordinátora, který vítal příchozí, informoval je o činnosti Světlušky, o tom, co je čeká a magnety pak na ceduli před sebou zaznamenával obsazenost kavárny, nebo brát lidem jejich zavazadla výměnou za číselné štítky a umísťovat je do beden za informačními stolky. Mě nejvíc bavilo být k ruce kavárníkovi, který vítal a vysvětloval, tabule s magnety mne fascinovala a používání vysílačky pro komunikaci s nevidomou obsluhou vevnitř jsem si užívala jako malé děcko. V průběhu dne se pak porůznu běhalo doplňovat zásoby, vyzvedávat houfně pro všechny pracovníky oběd a nevidomí se doprovázeli na toaletu. No a večer se zase všechno balilo, skládalo a sklízelo dovnitř, v kavárně se umývala podlaha, stolky i židle a vynášely odpadky.
Nejlépe se mi pracovalo s kavárníkem J. a byl to pocit vzájemný. Z J. vyzařovala taková esence pohody, že jen být v jeho přítomnosti mne uklidňovalo. J. se i přes svých 16 dioptrií radoval z toho, že ještě aspoň trošku vidí, byl tak trochu muzikantský bohém, co uměl hrát na sedm hudebních nástrojů a zapaloval si jednu cigaretu od druhé. Několikrát k tomu zlákal i mne, ač normálně nekouřím a o pauzách jsme spolu stávali za kavárnou, povídali si, labužnicky usrkávali presíčko a potahovali z cígárka. J. tvořil manželský pár s K., která na kavárně taky pracovala a která se svou výbušnou a temperamentní povahou J. krásně doplňovala. Dost mne zaujala i rázná Á., co nešla nikdy daleko pro ostřejší slovíčko a hned první den mne po mém pokusu vysvětlit jednomu návštěvníkovi, oč tu kráčí, sjela na tři doby. Nešlo si ji nezamilovat. Samozřejmě že ne všichni mi byli tak moc sympatičtí - u jedné nevidomé kavárnice, která ráda a často pronášela jízlivé poznámky na účet svého okolí a v komunikaci všem nepříjemně odsekávala, jsem dlouho přemýšlela, jak jí dát najevo, že se mi to nelíbí. Nic jsem nakonec nevymyslela, ostych nad jejím hendikepem nakonec převážil a já si jednoduše netroufla jí něco vyčíst.
Pozvala jsem na návštěvu "k nám do kavárny" i několik svých přátel a všem se zážitek beze světla líbil. Tam vevnitř totiž krom jiného zakusíte pocit, jak se vám vyostřují ostatní smysly, když se najednou nemůžete spoléhat na svůj zrak. Lépe slyšíte, váš nos rozeznává vícero odstínů vůní a pachů a jazyk chutí. Krom toho kafe a zmrzlina, které jsme měli v nabídce a které jsme "my kavárníci" popíjeli a pojídali po litrech, byly opravdu výborné. Před pár týdny mi v e-mailové schránce přistála pozvánka na letošní běh. Sice zatím nevím, kolik mi v létě zbude kapacity, ale alespoň na pár směn se mezi kavárníky určitě vypravím, abych od nich zase načerpala trochu toho životního optimismu (a přibrala nějaké to kilo, pokud bude zase v menu ta mňamózní zmrzka... :-)
Je to tam mezi nimi totiž moc fajn.
