28. březen - Den vzkříšení zašlé slávy učitelů? Nejsem pedagog ani sociolog, a tak se mohu těch odborníků jen ptát. Je skutečně největším problémem ve školství inkluze? Skutečně potřebujeme posilovat kult dítěte?
Jakou alternativu má vlastně učitel? Skutečně jeho svoboda začíná až tam, kde končí svoboda dítěte?
V pracovní záležitosti jsem se vydala za vedením školy, jedné z největších v okolí. Je to zvláštní, ale i po desítkách let vstupuji do této budovy s respektem. I já jsem tu kdysi nabírala vědomosti. Pravda, to ještě v dobách, kdy po chodbách kráčel ředitel v obleku a lakýrkách.
Známý pach, směs odéru knih, šatny a jídelny. Nástěnky na stejných místech, i když se zcela jiným poselstvím. Je přestávka, čili tu panuje hluk a shon. Zastavím se a vzpomínám.
V tom náraz! Uvědomuji si svoji chybu, stojím blbě, překážím partě kluků běžících na oběd. Nakonec k úhoně jsem nedošla, za co by se mně tedy měli omlouvat, že?
S rychle nabytou obezřetností tedy postupuji do mezipatra, kde se pošťuchuje horda školáků. Myslí mi jdou řady článků o bezmocnosti učitelů, alternativní výchově, kultu dítěte, inkluzi. A tak, z čistého masochismu, se jednomu z těch mutujících řvounů zadívám do očí. V bláhové naději, že se chystá pozdravit. Koneckonců důvody by se našly: jsem dospělá, žena, host na půdě školy.
Naše pohledy se střetnou, což je pro neznámého výtržníka naprosto nepodstatné, v jeho očích jsem nula, která ho od započaté potyčky nemůže odradit. Dál svého soupeře častuje čím dál nevybíravějšími nadávkami. A přitom ho velmi zřetelně, přeskakujícím hlasem, několikrát nazve mužským údem, expresivně, č…kem.
Srdce se mi rozbušilo. Vulgarismem, urážkou, bezmocí.
Klepu na dveře ředitelny a prvnímu muži školy, ležérně oděnému, sděluji svůj zážitek. Naivně očekávám ohromení, okamžité vyšetřování či tak něco. Ale kdepak.
„Milá paní, co já zmohu? Byly doby, kdy jsem psal poznámky, svolával a žádal rodiče o pomoc. Až jsem jednou tak postál přede dveřmi místnosti plné rodičů. Linuly se z ní ty samé výrazy, za které jsem se právě chystal trestat jejich děti,“ rezignovaně ospravedlňuje svoji pasivitu ředitel.
Nedostává se mi slov. Ostatně k tomu se nic říci ani nedá.
Proto si dovoluji použít alespoň citaci:
"Způsob, jak se člověk vyjadřuje, vypovídá o jeho duši, o jeho rozměrech." (Zdroj:http://helenavlachova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=499254)
A co na to všichni ti zastánci svobodomyslných vzdělávacích metod? Propagátoři přirozené a nenásilné výchovy?
Kdo vlastně dnes ve školách určuje pravidla? A má vůbec nějakou tu alternativu alespoň ředitel?
Odpovědí, přinejmenším pro mě, bylo rozloučení s ředitelnou:
„Prosím, zavřete za sebou dveře. Jsou polstrované, zvukotěsné. Víte, je přestávka, a to je z té chodby slyšet ledacos!“
