Že ve volebních místnostech dochází k pochybením, manipulacím a dokonce k podvodům o tom žádná? Kdo za to odpovídá a kdo za to platí?
Poslanec Bendl se celý měsíc zabydloval v parlamentu neoprávněně. Vinou volební komise mu najednou chybí 100 hlasů a musí se ze sněmovny stěhovat. Což je lidsky nepříjemná, ale i administrativně drahá záležitost.
Ptám se, kdo za to zaplatí?
Z jiného soudku. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ohledně stížnosti na neplatnost voleb. Usnesení konstatuje, že při práci okrskových komisí byla zjištěna řada pochybení, ovšem ve finále nebyly ovlivněny volby jako celek: „Nejvyšší správní soud po přepočtu přednostních hlasů zjistil porušení zákona o volbách do parlamentu. Tato nezákonnost však neměla vliv na zisk mandátu pro konkrétní kandidáty, proto návrh na neplatnost volby zamítl. Žádný z účastníků nemá právo na úhradu nákladů řízení.“
Ptám se, kdo za to tedy zaplatí?
Každý máme nějakou zkušenost z práce ve volební komisi, minimálně zprostředkovanou. Sama jsem vyslechla neuvěřitelné historky: Devadesátiletého člena budili kolegové vždy až na sčítání, později už ani to ne, poněvadž začal hned svačit a lístky používal jako ubrousky. Jiný zasloužilý komisař si nosil omluvenku, aby se „ z rodinných důvodů“ dostavil vždy jen na začátek a před uzavřením volebních místností. Jistá velmi poctivá a velmi tvrdohlavá delegátka při sčítání tvrdila, že v ruce drží lístků pět a ačkoli jí ostatní ubezpečovali, že vidí jen tři, přesvědčit se ji nepodařilo.
Moje vlastní zkušenost z kandidatury do komunálních voleb spočívala v nezapočtení mých rovných sta hlasů. Během chvilky se jednalo o tak náhlý a markantní on-line propad, že pochybení či úmysl byly zcela evidentní. Požádala jsem o průběžnou kontrolu, při níž se ta zašantročená stovka našla. Nu což, zapisovatelka snad tehdy těch pár desítek kroužků možná fakt přehlédla. Do zastupitelstva bych se prý dostala tak jako tak, škoda tedy slov i práce. Myslíte? Můj syn mě tehdy přiletěl podpořit z Manchesteru, a jeho hlas se nakonec někdo ani neobtěžoval zapsat. Stejně jako hlas devadesáti devíti jiných. Taky by vám to bylo fuk?
V partnerském bavorském městě neobhájil starosta svůj post o jeden mizerný hlas. Prověřovalo se, přepočítávalo pořád dokola, přesto se žádná chyba nenašla. V těch volbách měl zmíněný politik zkrátka neuvěřitelný pech, součty byly správné.
To u nás sto hlasů sem, sto hlasů tam. Poslanec sem, poslanec tam. Když si k tomu přimyslíte plamenná prohlášení typu: „Občané rozhodli. Je to vůle voličů. Věřím ve výsledky voleb“, tak jsou všichni vedle, jak ta jedle! A my s nimi.
Tím, jak přibývá politických stran, koalic a všelijakých hnutí rozšiřuje se i počet členů volebních komisí. Ti všichni skládají slib o své svědomitosti a nestrannosti, dostanou finanční odměnu a je jim refundována mzda.
Kdo je však za součty volebních komisí odpovědný?
Komisaři jsou za svoji práci placení, čili ti jsou za ni také odpovědní. Předseda okrskové volební komise je honorován více, logicky je tedy odpovědnější. V případě, že někdo odvede práci špatnou, ať už z neznalosti nebo s úmyslem, měl by se na následcích podílet! To je přece nabíledni. Ale napadá mě, jde ono to vůbec sečíst dobře?
Poslanec a senátor Hlavatý viní ze své kariéry voliče, protože ho volili. Poslanci Bendlovi proto doporučuji podat žalobu na občany za to, že ho nevolili.
Okrskové komise budou mít žně. Čím více stížností, tím více voleb, tím větší sklidí odměny.
Já vím, kdo za to zaplatí. Voli, voli, voliči.
