Veď ja preca robím! Robím děti!

Odlehlý kraj, kde se každý s každým zná. Obec se snaží udržet školu, podporuje hasiče, pořádá oslavy a dětské dny. Opravila školku, vybudovala hřiště. Přilákala tak mladé lidi, kteří tu pro své rodiny postavili nové domy.

Zkrátka a dobře - městečko mělo slibně nakročeno k dalšímu rozvoji. Náhle však budoucnost tohoto místa zčernala.

Opuštěný hotel přímo v srdci návsi získal imaginární kupec. Obratem ho pronajal sociálně potřebným lidem. Lidem, kterým náš stát platí úplně všechno, i to bydlení. A oni pijí, kouří, hodují, radují se a užívají života. Mají na to hodně času. Zatímco se množí a druží, my vyděláváme na jejich živobytí.

„Veď ja preca též robím. Robím deti!“  Všude je jich plno a každý je pořád čoro, jen v hospodě ne. Spřátelené klany, bez rozdílu barvy pleti, totiž povětšinou sedávají před konzumem a na veřejném prostranství.

Domorodci jejich špalírem procházeli nejdříve s nechutí, nyní už vůbec. Obchod skomírá. Na úbytě hyne také škola, která inkluzí prochází chtě nechtě, a to v takové míře, že vyvstala potřeba začleňovat především žáky původní. Ti na svoji rovnoprávnost ale nečekají a školu postupně opouštějí.

Znak obce slouží jako sušák prádla, vlají na něm čerstvě vyprané svršky nové komunity. To turisté bezpochyby ocení.

Drobná občerstvení a dárečky, které se na stmelujících setkáních dříve rozdávaly, mizí v kapsách roztomilých snědých capartů s takovou rychlostí a drzostí, kterou by ostatní museli trénovat po staletí.

A věci vůbec mizí.

Nové hřiště je třeba zavřít, protože množství povalujících se injekčních stříkaček roste tempem hub po dešti.

Pracovníci obce mají najednou hlavu plnou starostí - starostí svých problémových spoluobčanů. Odpadu přibývá, za popelnice se neplatí.

„Húú a proč pán stárosta? Ved my tuna len na návštěve u dado, my neni sme vaši!“  Vida, svá práva znají dokonale. Mezery ve vzdělání jim vynahradí rady imaginárního domácího: "Starosta vám nesmí do ničeho mluvit. Můj dům, můj hrad, " tvrdí nahlas a potichu si mne ruce, "a vy mně v něm snášíte zlatá vejce."

Vesnice se postupně rozděluje, domy se prodávají, cena nemovitostí rapidně klesá. Kočovné hostující rodiny se zabydlují vybydlováním.

„Naši“ vyklízejí prostor a pomalu začínají žít na okraji nové společnosti.

Ale ne, přece je tu živo. To když dorazí nějaká neziskovka a výchovou ohroženým, pozor ale jenom výchovou ohroženým, dětem rozdává hračky, knížky a čokolády. Ty neohrožené jim tiše závidí, proč jen nejsou na jejich místě. Po dobročinnosti zůstávají na návsi přeplněné odpadkové koše a nepořádek.

Kdo to uklidí? Kdo to ví, odpoví, že zase jen a jen obec.

Pravé posvícení se ale odehrává jedenkrát za měsíc u pošty. Od samého rána se tu tvoří dlouhý zástup potřebných. S postupujícím dopolednem sem pak líně najíždějí automobily luxusních značek. A všichni, bez rozdílu, trhají pracovnicím pošty ruce. Ano, pochopili jste správně. Jde tu o hodně peněz. Vyplácejí se sociální dávky.

To náš alibistický stát rozdává odpustky potřebným a nepřizpůsobivým spoluobčanům.

Nemějme to za zlé našim sousedům v nouzi. Neudělali totiž nic hrozného. Pouze přišli na to, že bez práce jsou koláče. Mějme to za zlé státu, který pracovitým bere a líným dává!