Služební cesta do Prahy, jednání v Národním domě na Smíchově. Mám ráda časovou rezervu, a tak jsem z domova vyrazila za tmy, abych u Anděla postávala už před devátou. Nevadí, počkám v pětihvězdičkovém obchodním centru.
Něco koupím, dojdu si na toaletu, trochu se dám do kupy a tak. Při časném vstávání se mejkap už do ranního shonu nevešel.
Umělé nové město se právě otevíralo. Rolety skleněných kukaní zůstávaly povytažené, prodavači se rozkoukávali a první návštěvníci sbírali síly na důmyslných lavičkách. Klid a mír, svěží, přívětivé ráno.
V příjemném rozpoložení jsem následovala značku s párem paňáčků. A vida, tuhle s kočárkem neznám.
Zvědavě nakukuji. Nikde nikdo, krásné! Čisto, osvětlená zrcadla, příruční stoleček se přímo nabízel k odložení kabátu, kabelky i malé etue s líčidly. Upravila jsem si jedno oko a zálibně se prohlížela. „Paní, kde máte dítě?“ hlas vichřice podoba.
Leknutím jsem upustila taštičku a kosmetické potřeby se rozsypaly po zemi, některé se rozsypaly doslova. Nebyly nejlacinější, bylo po náladě. Ale co to proboha je proti ztracenému dítěti.
„Ježíši, stalo se něco? Když jsem odcházela, ještě doma všichni spali,“ vyděšeně koktám a s respektem si prohlížím dva ozbrojené muže a jednu vyzbrojenou ženu. „Takže vaše dítě zde s vámi není?“ A mělo by být? Děti jsou již dospělé, mají mě snad doprovázet po nákupech? Vypadám nesvéprávně? Kroutím hlavou.
„V tom případě ihned opusťte tuto místnost!“
Úzkost vystřídal vztek. Bylo po respektu. „Mohu si aspoň domalovat to druhé oko?“
„Říkáme hned,“ a aby to bylo nad slunce jasné, mluvčí ostrahy se autoritativně rozkročil a poklepal si na odznak či co. Nebylo to potřeba, stejně byli v očividné přesile.
Za dohledu tří černooděnců jsem potupně posbírala rozmlácené šminky. S pocitem ponížení jsem opustila prostor vyhrazený prý maminkám s dítětem.
„Co jsem vlastně udělala? Jsem žena, mám děti, místnost zela prázdnotou, nikomu jsem nepřekážela. Chystala jsem se upravit a nakupovat,“ ujišťovala jsem sama sebe. K tak striktnímu zacházení jsem nezavdala žádný důvod!
A přesto jsem nalíčená nenalíčená, kvapem zločince, opustila obchodní dům Nový Smíchov. Pohodlí zákazníků, které je jim nadevše, tam zajišťují skupinky „v plné polní“. Hanba mně! Právě jsem se proti jejich filozofii provinila!
Vím, že vás nemusím ubezpečovat, že mě tam už nikdy nikdo neuvidí. Ani namalovanou, ani nenamalovanou.
