Zaplněná smuteční síň. U vrat dechovka, u rakve čestná stráž. Prostě pohřeb, jak se sluší a patří. Tak vysoká účast dozajista vyvede z míry i majitele pohřební služby a nejen jeho.
Profesionálního řečníka pozůstalí navštívili několikrát, společně prošli každičký detail, smuteční projev cizelovali až do poslední chvíle. Před samotným zahájením požaduje zarmoucená rodina až pedantské urovnání stuh a změnu pořadí věnců na katafalku. Při tomto ceremoniálu není evidentně žádná maličkost zanedbatelná.
Tak! Rakev na svém místě, Ave Maria zní do ztracena. Tichý smutek, tichý žal, tichá bolest, tichý pláč. V citlivém podání řečníka jsou i verše tiché. Napětí v hale by se dalo krájet.
V očích zalitých dojetím se zračí očekávání završení pietního aktu. Špendlík padající na zem by byl slyšet.
Natož zvuk, který ostře a náhle tryznu zcela rozbije. Vytryskl ze žalu přímo v první řadě a spolehlivě vyděsil i opozdilce přešlapující v atriu.
„Jede jede mašinka, kouří se jí z komínka,“ na plné pecky si notuje mobil pána sedícího rovnou proti rakvi.
Řečník zmlkne a čeká. Kdyby totiž v této chvíli řekl cokoli, nikdo by to neslyšel. Veškerou pozornost uzurpuje do kroku si vesele prozpěvující telefon.
Chvilku trvá než rozrušený pán v černém obleku objeví kapsu, ze které ta odrhovačka vychází, a další chvíli, než ji umlčí. Ze všech dojatých očí si za to vyslouží káravý pohled.
Tak! Řečník, koncentrující se na svůj výkon, se znovu nadechl, ale… „Jede, jede mašinka,“ ho předběhla. Zděšený pán opět šmátrá ve své kapse, podruhé je rychlejší, jelikož tentokrát sahá najisto. Zato ruku má zas patrně roztřesenější, spásné tlačítko hned tak trefit nedokáže. Vřískajícímu aparátu se mezitím povedlo seznámit truchlící publikum i s tím, že… „do mašinky přisedla si starší dáma.“
Do všech dojatých očí se vedle káravého pohledu najednou znovu vrací očekávání. Avšak najatý rétor pojímá podezření, že namísto očekávání završení pietního aktu jde o očekávání Dařbujána. Sotva řečník špitl, bylo vyslyšeno a …"kouřilo se z komínka!"
Upocená ruka zoufalého pána v první řadě nezvládla ani napotřetí přístroj umlčet, notabene před tou dařbujánskou replikou.
Tu se kdosi v zadní části sálu slitoval, přiběhl, telefon pozůstalému nešťastníkovi odebral, a posléze, světe div se, ho snad i vypnul. Mezitím si ale celá panychida mohla pobrukovat melodii a text pokleslé písničky: „Neusínej, nechoď spát, neusínej, nechoď spát…“.
Leč s těmito slovy se na pohřbu dá už nejen polemizovat, ale i na ně navázat. Řečníkovi se tak dostalo prostoru a možnosti dokončit úkol. Projev to byl krásný, působivý. Oči zalité dojetím se konečně dočkaly završení pietního aktu. Rakev odjíždí. A pak: „…až do rána bílýho, my budem zpívat a budem hrát!“
Tak! Je po všem. Prázdná síň, ticho, opuštěný katafalk. Hovoří tu už jen vzpomínkové stuhy. Z poslední prázdné židle však občas skromně pípne vytrvalý telefon. Dobrý a věrný sluha, jenž člověka doprovází na poslední cestě? Nebo zlý pán, jenž člověka vyžene až na onen svět?
A že prý smrt je počátkem úplného odpočinutí. Ale kdeže. Dokud fungují mobily, nedojdeme klidu ani v rakvi!
