Z náhodného webu dětského domova: „Ať je sponzorský dar jakýkoliv, je z něho patrno, že dárce myslí na děti vyrůstající mimo domov a snaží se pomoci. Všem patří náš velký a neocenitelný dík.“ Vážně? A co takhle dary danajské?
Člověk by si měl občas udělat radost, řekla jsem si a zakoupila vstupenku na nedělní představení muzikálu Mata Hari, barvitý to příběh slavné femme fatale. A protože jsem si chtěla udělat radost co největší, zvolila jsem vstupenku co nejdražší. Mezi námi, tak vynikající umístění v hledišti jsem si troufla vybrat poprvé. Když už, tak už! Před vstupem do foyer jsem si proto raději znovu připomněla biografii hlavní hrdinky, abych byla - tak říkajíc - celou dobu v obraze.
Usedla jsem na vyvolené místo; nádherný výhled, představení si rozhodně užiji. Těším se!
Zvláštní, celý sál už je zaplněný, jen za mnou zůstávají dvě volné řady, ty nejprestižnější.
Áá, už je to jasné. Na místa za mnou se nahrnuly děti, zhruba sedmi, osmileté. Strkají se, dohadují, srkají i přes zákaz limonádu, vyměňují si bonbóny a sušenky. No dyť a bóže, prostě se také těší.
Rušit mě začaly, až když se těšily mnohem víc. Zejména na to, jakou smrtí umře hlavní hrdinka. Zcela nepokrytě a nahlas se dožadovaly vysvětlení, zda to bude na elektrickém křesle, pod gilotinou nebo zastřelením. Letmo jsem se ohlédla, zda by jim to za mými zády někdo mohl a měl zodpovědět. Což o to, dvě takové si podobné, mladé ženy tam seděly, ale po celý ten muzikálový kus si toho spolu měly hodně co říci.
Oč více zajímal jevištní děj "jejich" děti, o to méně přestával zajímat mě. Už slovo „děvka“, které tu v emočně vypjatých scénách zaznít prostě musí, za mnou vzbuzovalo smích a hukot. Natož jeho další expresivní synonyma. A kdyby jenom smích. Jen vskutku otrlý návštěvník by se mohl v tomto případě věnovat dramatu samotnému. Já takovým nejsem, a tak jsem se, chtě nechtě, začala věnovat ději v řadách za mnou.
„Teto, a můžeme si jít něco koupit už o přestávce, nebo až té herečce useknou hlavu?“
Z toho jsem usoudila, že za zády se mi nenudí družina nebo letní tábor, ale dětský domov. Vytoužená pauza vysvobodila nejen děti, ale i mě. V předbíhajícím a halekajícím zástupu dětí v teplácích a mikinách, silně připomínajícím frontu ve školní jídelně, se snažili vyčkat své objednávky i jiní návštěvníci.
Zpátky do těch nejdůstojnějších sedadel jsem se už netěšila vůbec. Současně se mnou se tam ale kupříkladu vraceli také manželé s holčičkou. Zaslechla jsem, jak malou s citem zasvěcují do děje. Všichni tři vypadali, že si chtěli udělat hezké nedělní odpoledne a že je jim vzácné. Patrně proto, že pro tu sváteční chvíli museli něco udělat. Našetřit! A jedno jestli čas nebo peníze!
Naopak děti z dětského domova nemusely udělat vůbec nic. Ke vstupenkám přišly jako slepé k houslím. Namísto do parku, zoologické nebo na pohádku, pošleme je rovnou na přední muzikál Mata Hari, nota bene do lóží, aby dobře viděly. Ať si to užijí a všichni ostatní s nimi. Charitě se meze nekladou a sponzorství se dneska cení.
Co je to těm dětem z děcáku platné, když představení nejenže nechápou, ale ani neslyší?Jediným efektem snad je, že jejich dvě tety si od nich na chvíli odpočaly. Jinak na tom ale byly stejně jako jejich svěřenci. Neviděly, neslyšely a nechápaly vůbec nic. Na rozdíl od nich - my, ve vedlejších řadách, - jsme neviděli a neslyšeli jenom to muzikálové představení. Ale pochopili jsme: Kdo má peníze, nemusí své děti milovat, stačí jen, když jim koupí to, co jiné děti nemají (Dušan Radovič).
